Chorvatsko mělo v migrační krizi let 2015 a 2016 samo rozhodovat o mezinárodní ochraně příchozích a neposílat migranty dál do Slovinska a Rakouska. Rozhodl o tom unijní soud, na který se kvůli věci obrátily slovinské a rakouské soudy.
Podle takzvaných dublinských pravidel, která upravují způsob, jak se v EU řeší žádosti o mezinárodní ochranu, by měl o azylu rozhodovat ten stát, kde se případný žadatel poprvé nepovoleně dostal na unijní půdu.
Fakt, že v migrační krizi Chorvaté pod tlakem velkého počtu příchozích hranici otevřeli a dokonce pomáhali lidem s tranzitem přes své území dál do Slovinska a Rakouska, nemění podle soudu nic na tom, že migranti se na území EU dostali poprvé v Chorvatsku, a to nedovoleně.
Proto je to právě Chorvatsko, které by mělo řešit konkrétní azylové žádosti Syřana a dvou afghánských rodin, kvůli jejichž případům se otázka dostala až před unijní soud.
Úřady obou zemí v souladu s dnešním rozhodnutím soudu EU tvrdily, že žádosti má řešit Chorvatsko. Dotčené osoby argumentovaly tím, že jejich vstup do Chorvatska byl tamními úřady povolen a umožněn, a tudíž jej nelze pokládat za "nedovolené překročení hranice".
"Pojem 'překročení hranice nedovoleným způsobem' se vztahuje i na situaci, v níž členský stát umožní vstup státních příslušníků ze zemí mimo EU na své území z humanitárních důvodů," rozhodl unijní soud. Takové otevření hranice podle něj nelze přirovnat například k udělení víza do některé členské země unie.
