Přes půl milionu obětí si vyžádala španělská občanská válka, která skončila před 80 lety, 1. dubna 1939. Téměř tříleté krvavé běsnění, jehož důsledkem byly i statisíce utečenců a téměř čtyřicetiletá diktatura, nazývají někteří i jakýmsi vojenským výcvikovým prostorem Německa, Itálie a Sovětského svazu pro následující světovou válku.
Ozbrojený konflikt, v němž na straně levicových republikánů bojovalo i na dva tisíce Čechoslováků, bývá zjednodušeně popisován jako zápas mezi fašismem a komunismem, skutečnost však byla mnohem složitější. Na obou stranách totiž existovaly různé ideologie, takže i uvnitř jednotlivých táborů docházelo ke krvavým střetům (jako například mezi komunisty, trockisty a anarchisty v Barceloně v květnu 1937, kdy zahynulo téměř tisíc lidí). V táboře povstalců se pak střetávaly různé vize falangistů (stoupenců španělské fašistické strany) a monarchistů, kteří žádali návrat krále Alfonsa XIII. z exilu.
Povstalečtí lídři nakonec dokázali své přívržence sjednotit, což značně přispělo k jejich vítězství. I když zprvu byla jejich jednotná vize dost vágní: "Jsme nacionalisté. Nacionalista je opak marxisty," prohlásil mozek puče generál Emilio Mola. Franco měl jasnější strategii - forma vlády není důležitá, hlavně musí v zemi udržet pořádek. Už během prvních týdnů války proto začal Franco s masovými čistkami, aby zlikvidoval téměř všechnu (i potenciálně) nepřátelskou inteligenci. Jedním z tisíců popravených byl i básník a dramatik Federico García Lorca.
K brutalitám se ale uchylovali i republikáni - ti v důsledku všeobecné anarchie spíše než jako programové strategie. Na obou stranách byly tresty (smrti) vyměřovány dle třídní příslušnosti či povolání - dělníci byli vražděni jen proto, že byli dělníci, o život přišly tisíce kněžích navzdory tomu, že církev se do povstání téměř nezapojila. Jednotlivé skupiny si vyřizovaly i osobní účty takzvanými paseos (projížďkami), kdy ozbrojenci vzali osobu "na projížďku" za město a tam ji popravili.
A jak k válce vůbec došlo? Po vyhlášení druhé republiky v roce 1931 měly různé vrstvy španělské společnosti odlišné představy o nové podobě země. Jednotlivé vlády (ani levicová, ani pravicová) nedokázaly prosadit reformy, jež by zlepšily tíživou ekonomickou situaci. Zemi zachvátily dělnické stávky a vzpoury anarchistů a separatistů. A když se po vládě pravice dostala v únoru 1936 k moci Lidová fronta, začala její radikální část se "spontánní revolucí". Prvním terčem se stala církev, dalším velkostatkáři, jimž byla násilně zabírána půda.
Následoval puč armádních důstojníků v Maroku 17. července 1936 a už deset dní nato dorazila povstalcům na pomoc první italská letka od Benita Mussoliniho. Dodávky německých, italských a sovětských zbraní a účast tisícovek interbrigadistů (včetně například britského spisovatele George Orwella) učinily z této války "nejmezinárodnější ze všech občanských válek", jež předznamenala nový věk válečnictví (mj. masovým nasazením tanků a letectva).
Ani s koncem války však utrpení Španělů neskončilo. Likvidováni či perzekuováni byli ti, kdož patřili k poraženým. A ještě 20. dubna 1963 byl za "zločiny spáchané během války" popraven komunista Julián Grimau, ač pro něj milost žádala i britská královna. Po Frankově smrti v roce 1975 pak postihla zemi "amnesia total" - o zločinech se nemluvilo, aby se neotevíraly staré rány. Až v roce 2007 se podařilo socialistické vládě prosadit zákon o historické paměti, který umožňuje rehabilitaci obětí války a frankismu.
