Španělsko se ptá po dětech zmizelých za občanské války

V době, kdy si Španělé velmi diskrétně připomínají 70. výročí konce občanské války (1. dubna 1939), se Španělsko táže po osudu tisíců dětí, které byly odebrány republikánským matkám ve věznicích ve 40. letech a násilím dány pod ochranu frankistického režimu.

Vyšetřující soudce Baltasar Garzón se koncem roku 2008 začal podrobně zabývat údajným systematickým odebíráním dětí republikánským vězeňkyním a vyjádřil podiv nad tím, že tak závažná skutečnost nebyla po celých více než 60 let předmětem žádného vyšetřování.

"Mnoho těchto dětí bylo odebráno jejich matkám a nikdy se ke své vlastní rodině nevrátilo," předpokládá soudce a vyslovuje domněnku, že existoval systém, podle něhož byly děti republikánským matkám odebírány a který byl praktikován v letech 1937-1950 s cílem politické čistky.

Soudce Garzón se však ve svém vyšetřování nedostal příliš daleko a musel připustit, že v případu "zmizelých za frankismu" (nezákonně zastřelených republikánů či dětí odebraných matkám) vzhledem ke smrti Franciska Franka a dalších činitelů diktatury zanikla trestní odpovědnost.

Děti pryč od „rudých matek"

"Režim povzbuzovaný katolickou církví chtěl odebírat děti ´rudým matkám´, aby je očistil a obrátil," potvrzuje Julian Casanova, profesor moderní historie na univerzitě v Zaragoze.

V úředních záznamech se uvádí, že až 30 tisíc dětí bylo ve 40. a 50. letech svěřeno do péče především církevních institucí, uvádí vědec.

"Ne všechny děti svěřené do péče byly matkám uloupeny. Ale v některých případech skutečně byly odloučeny od rodiny a nelegálně adoptovány, byly připraveny o totožnost a svěřeny jiným rodinám," vysvětluje Casanova, podle něhož je Španělsko průkopníkem toho, co se pak v 70. a 80. letech dělo v Argentině.

Čtyřiadevadesátiletá komunistka Julia Manzanalová z Madridu prožila pět a půl roku v přeplněných žalářích až do konce občanské války (1. dubna 1939). Dívala se, jak jí umírá na zánět mozkových blan desetiměsíční dcerka, kterou chtěla mít u sebe.

"Ve vězení jsem nikdy nechtěla nechat svou dcerku jiným. Navrhovali mi to. Tehdy si mnoho lidí přálo mít děti a byly páry, které je mít nemohly. Ale moje dceruška byla příliš malá, nemohli ji žádat," řekla.

Jen nezapomenout

Sedmdesátiletá Antonia Radasová se dozvěděla, kdo doopravdy je, teprve ve čtyřiapadesáti letech, kdy se setkala se svou matkou Carmen, bývalou republikánskou vězeňkyní. Pohnuté setkání se uskutečnilo díky televiznímu vysílání, v němž se jeho autoři pokoušeli hledat zmizelé osoby.

Carmen jí vyprávěla příběh, který před ní její adoptivní rodiče celou dobu skrývali. "Matka mě s sebou vzala do věznice na Kanárské ostrovy, aby mě neztratila. Když mi však byly tři roky, svěřila mě kamarádce, která z věznice odcházela," líčí Antonia.

Proč to Carmen udělala? Slyšela, že děti starší tří let jsou odebírány matkám a dávány k adopci, což potvrzuje oficiální nařízení Frankovy vlády, které cituje soudce Garzón.

Než byl soudce Garzón, jenž se proslavil stíháním bývalých představitelů latinskoamerických vojenských junt, nucen uzavřít svůj spis o "zmizelých za frankismu", varoval: "Zapomínat dále na tuto skutečnost by odporovalo základním právům člověka ve španělské společnosti i v mezinárodním společenství."

Foto: Profimedia, Reuters