Spojené státy evropské. Italský "Blair" má smělé plány

Už příští týden převezme předsednictví v Radě Evropské unie Itálie. A alespoň podle prohlášení jejího premiéra Mattea Renziho se bude na co těšit. Mladý ambiciózní politik uvedl, že se bude mimo jiné snažit prosadit svou vizi Spojených států evropských. Přidáme-li k tomu, že v čele Evropské komise zřejmě stane eurofederalista Jean Claude-Juncker, Britům, a nejen jim, mohou vstávat hrůzou vlasy na hlavě.

Italové vystřídají v předsednické roli 1. července Řeky. Od roku 2009, kdy vstoupila v platnost Lisabonská smlouva, už sice předsednictví není tak viditelné a mediálně atraktivní, ale stále poskytuje velký vliv. Nyní po několika letech připadá na velkou zemi a navíc jednu ze šesti, které v 50. letech zakládaly Evropské hospodářské společenství.

Poté co Radě EU v poslední době předsedaly země jako Irsko (třebaže obvykle v této činnosti velice schopné), Kypr nebo Řecko, které musely řešit spíše svoje vlastní problémy než cokoliv jiného, přichází opět někdo s ambiciózní agendou.

Onou osobou je devětatřicetiletý italský premiér Matteo Renzi, jemuž se přezdívá "italský Blair". Po svém rychlém nástupu do funkce letos v zimě přišel šéf Demokratické strany (PD) s odvážnou reformou volebního systému, která by otřásla italskou politickou scénou. Renzi se však chce postarat o rozruch i na evropské úrovni.

Své vize představil již v květnu v projevu ve Florencii, kde dříve starostoval. Prohlásil tehdy, že jediným řešení současných problémů je silnější a soudržnější Evropa. S ohledem na budoucnost svých dětí prý pracuje pro Spojené státy evropské, má je v mysli a sní o nich. A patřila by do nich i Británie, jak řekl v dubnu i v Londýně.

Ve volbách do Evropského parlamentu pak pro své záměry dostal od Italů silný mandát, když PD obdržela 40,8 procenta hlasů. Stane-li se šéfem Evropské komise skutečně lucemburský expremiér Jean-Claude Juncker, mohl by ve svém úsilí nalézt dobrého spojence, ačkoli dosud s jeho podporou váhá. Oba se totiž liší v pohledu na ekonomické záležitosti.

Nástupu Junckera zatím nejusilovněji brání britský premiér Cameron, který Lucemburčana odmítá jako "šíleného federalistu", jenž se hodí tak maximálně do 80. let. Cameron také (oprávněně) upozorňuje, že Juncker byl sice "spiztenkandidatem" na post šéfa EK, jako takového ho však nemohli občané EU vybírat na žádné kandidátce. Tím pádem by o šéfovi EK měli nehledě na Lisabonskou smlouvu rozhodnout jako dříve evropští lídři, a to dokonce hlasováním a ne jednomyslně, jak bylo dříve zvykem.

Vraťme se ale k italskému předsednictví. Pod zdánlivě nic neříkajícími prioritami jako "růst a zaměstnanost" či "otevřenost vůči světu" se skrývá úmysl skoncovat s úspornými opatřeními, uvolnit rozpočtová pravidla a dělat něco s přílivem uprchlíků, kterému musí Itálie v současnosti čelit. Na Apeninský poloostrov se letos dostalo už na 50 tisíc ilegálních přistěhovalců a EU jako celek je ve věci bezradná či dokonce lhostejná.

Italové na sebe upozornili ještě jednou věcí. Web věnovaný předsednictví přeložili pouze do angličtiny. Oproti zvyklostem vynechali němčinu a francouzštinu, což vysvětlili finanční úsporou. Rýpalové tak mohou tvrdit, že pokud se to nedotkne jich samých, Italové ochotní šetřit jsou.

Ač se může zdát, že jde o drobnost, rozhodnutí vyvolalo rozhořčení mezi některými europoslanci. "Je to ostuda, vezmeme-li v potaz nárůst euroskepticismu v důsledku evropských voleb, je to skoro provokace," postěžovala si pro britský Daily Telegraph členka francouzského uskupení Evropa Ekologie - Zelení.

Úspěch populistických a krajně pravicových subjektů v květnových volbách bude muset být jedním z aspektů, které předsedající Italové budou brát na vědomí. Kdyby se ale Renzimu podařilo nasměrovat EU tam, kam chce, mohl by kritikům Bruselu vzít vítr z plachet. Povolební změny v personálním obsazení unijních institucí mu dávají poměrně otevřený prostor.