Evropské země mírní vstřícnost vůči běžencům. Část lidí z aktuální migrační vlny chtějí vrátit tam, odkud přišli. Je tu však ještě jeden problém: co se 160 tisíci uprchlíky, kteří zůstávají zablokováni v Řecku a Itálii?
Rašída jsme potkali nedaleko uprchlického tábora Nea Kavala na severu Řecka, lovil v říčce ryby. "Ano, možná přilepšení stravy, ale hlavně můžu něco dělat, ne jenom sedět a čekat," říká na uvítanou. Syrský Kurd se rozhodl k odchodu pozdě a k hraničnímu přechodu Idomeni přijel s rodinou až ve chvíli, kdy makedonské úřady definitivně zavřely bránu. Podobnou smůlu mělo na 50 tisíc lidí, kteří teď přežívají v uprchlických táborech. Zbývají jim prakticky tři možnosti.
První a nejrychlejší je zaplatit převaděči, cesta do srbského Bělehradu vyjde na tisíc eur (asi 27 tisíc korun). Rašíd však s pašeráky jít nechce, a tak mu zbývá druhá možnost, dostat se na seznam pro oficiální přesídlení do některé z evropských zemí. To se teď trochu rozběhlo, odjíždějí stovky lidí, nejvíce do Německa, ale přistěhovalce začalo brát třeba i Švýcarsko. Z Řecka se dosud podařilo odvézt zhruba pět tisíc lidí, desetinu z celkového počtu, a to Rašída velkým optimismem nenaplňuje. Měl dost času si spočítat, že pokud vše půjde takovým tempem jako dosud, budou přesuny trvat několik let. Vážně proto uvažuje nad poslední možností - návratem zpátky do Turecka. "Měl bych tam alespoň práci, žili bychom jinde než ve stanu a děti by chodily do školy," vypočítává smutně.
Německý týdeník Der Spiegel nedávno napsal, že hranici do Turecka překračuje kolem třiceti lidí denně. Pašeráci se tomu rychle přizpůsobili a nabízejí své služby na nádraží ve městě Alexandrupoli; cesta zpátky stojí 800 eur (21 600 Kč) a zaplatit je jsou ochotni většinou běženci zoufalí z pobytu v řeckých táborech.
Německo obrací
Řeckým úřadům se sice za pomoci OSN a nevládních organizací daří postarat se o migranty základním způsobem, ale tím to také končí. Všechny úřední záležitosti - přesídlení do třetích zemí i rozhodování o azylu pro ty, kdo přišli až po podpisu deportační dohody a hrozí jim nucený návrat do Turecka - jdou velmi pomalu. Podle původních předpokladů měly být jejich žádosti o azyl vyřízeny během několika dnů, jenže první část odmítnutých žadatelů, čtyři Pákistánci a jeden Egypťan, byla tureckým úřadům předána až 8. záři, skoro po půl roce. Zatímco do Řecka přišlo od jara 10 tisíc lidí, opačným směrem se podařilo vrátit jen šest stovek migrantů.
Aby zmatků nebylo málo, německý ministr vnitra Thomas de Maizière v rozhovoru pro televizi ARD řekl, že hodlá obnovit pravidla daná dublinskými dohodami a vracet Aténám běžence, kteří dříve požádali o azyl v Řecku a teprve poté se vydali do Německa. Takových lidí mohou být desetitisíce a Německo k nim dosud bylo shovívavé kvůli otřesným podmínkám v řeckých táborech. To se však mění a de Maizière hodlá první tři tisíce migrantů poslat zpět co nejdříve.
Jiné uprchlíky, zmíněných 50 tisíc uvízlých v Řecku v poslední migrační vlně, bude Berlín naopak přijímat. Stejně tak chce Německo repatriovat běžence, kteří dříve připluli přes Středozemní moře do Itálie. Ze 110 tisíc lidí bylo zatím repatriováno 1200, tedy zhruba jedno procento. Potíž je v tom, že o tyto lidi nemá zájem nikdo kromě Německa, zemí Beneluxu, Švýcarska a Francie. Pokud by však běžel celý proces podobným tempem, trval by 11 let.
CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V AKTUÁLNÍM ČÍSLE ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ PRÁVĚ V PRODEJI.
