Kostra trůnící na hromadě dalších ostatků, bezmasé ruce podél těla, upřeně sleduje prázdnými důlky archeologa, jak trpělivě uvolňuje její kosti z hloubi záhadného hrobu na území Vatikánu, v katakombách svatého Petra a Marcellina v Římě.
"V prvním století našeho letopočtu tu v šesti kobkách nashromáždili tři až čtyři tisíce těl, poskládaných jedno na druhém, většinou zády k sobě, ale někdy také břichem k sobě, často s hlavou u nohou druhého," popisuje nález Philippe Blanchard, archeolog z francouzského Státního ústavu pro archeologický výzkum (INRAP).
Mnohem zajímavější je však to, že "těla zde byla skládána po desítkách zároveň, což svědčí o nenormální úmrtnosti, o nějaké zvláštní události", poznamenává Dominique Castex, antropolog z francouzského Státního ústředí pro vědecký výzkum (CNRS). O žádné přírodní katastrofě z té doby však nejsou informace.
U paty mauzolea, které dal kolem roku 320 postavit císař Konstantin I. pro svou matku Helenu, se po schodišti schází dolů do katakomb, jedněch z šedesáti, které Řím čítá. Asi deset metrů hluboko je labyrint chodeb dlouhých 4,5 kilometru a vytesaných v tufu.
Po celé délce stěn tohoto jen velmi spoře osvětleného labyrintu a v malých sálech vyzdobených freskami se v polovině 3. století skrývalo až 11 tisíc těl. V té době to pro křesťanské katakomby nebylo nic zvláštního.
Avšak všední událost, porucha v kanalizaci, zcela změnila význam těchto galerií: při pracích archeologové objevili za freskou představující dva lidské obličeje se svatozáří skalní dutiny s hromadami těl.
Jestliže tato těla byla shromážděna za freskou se svatozářemi, přivedlo to archeology na myšlenku, že zde jsou uloženy ostatky křesťanských mučedníků.
Analýzy však podle Dominiqua Castexe neprokázaly, že by na kostech byly stopy po zranění. Proto archeologové soudí, že by spíše mohlo jít o oběti epidemie. K tomu je vede ta skutečnost, že zde bylo uloženo tolik těl najednou.
Archeologové uvolňují kosti spočívající ve vrstvách na sobě, aby zjistili, které patří k sobě. Těla spočívají na prknech a vrstvy jsou ještě odděleny hlínou.
V největších kobkách, v nichž se nyní bádá a v nichž v každé může být až 1500 těl, se nabízejí další pozoruhodné detaily: obličeje byly pokryty sádrou, což přivádí archeology k myšlence, že mrtví mohli mít posmrtné masky.
"Je podivné, že těla byla takto upravena, pokud se jednalo o epidemii," poznamenává Philippe Blanchard.
U koster bylo ostatně podle Dominiqua Castexe nalezeno jen velmi málo šperků (pár náušnic, prsten, jehlice), zatímco v té době bývali mrtví většinou pohřbíváni i se svými osobními věcmi.
Několik zbytků textilie, jantar a zlatá vlákna jsou jen skromnými doklady, které by mohly svědčit o tom, kdo byl pohřben v těchto prostorech, pravděpodobně starých nádržích na vodu používaných v době nouze.
Před kosterními ostatky v malé laboratoři zřízené v blízkém klášteře Dominique Castex uvádí, že první rozbory ještě neumožnily určit, jaká nemoc tyto lidi mohla postihnout: mor, černé neštovice, tyfus?
Právě nyní se analyzuje jeden zub. Přinese odpověď na záhadu těchto podivných koster?
Foto: AFP, archiv
