Mohla udeřit velká hodina Unie pro Středomoří. Po vypuknutí nepokojů v Tunisku a Egyptě se mohly Evropská unie a středomořské státy zasadit společně o demokratičtější poměry na severu Afriky. Nestalo se. Kdysi až velikášský projekt, o který se zasadila hlavně Francie, utrpěl další těžkou ránu.
Evropa měla šanci v uplynulých dnech a týdnech prokázat, že spolupráci se svými sousedy na jih a východ od Středozemního moře myslí opravdu vážně. Ale Unie pro Středomoří (hovorově také Středomořská unie) se zahalila po událostech v Tunisku a Egyptě do mlčení.
Obě tyto země přitom měly tvořit základní jižní pilíře partnerství 43 států na obou stranách Středozemního moře. A minulý týden stihla společenství další pohroma, když vhodil ručník do ringu jeho generální tajemník Ahmad Massádí.
Bývalý jordánský diplomat byl ze Středomořské unie, v jejímž čele stál necelý rok, frustrován už déle.
Zklamalo ho, že většina států EU se přes své původní přísliby o středomořský projekt vůbec nezajímala a že Brusel a hlavně severské země mu neposkytovaly dohodnuté finanční prostředky.
Příslovečným posledním hřebíčkem do rakve byl pro Massádího nijaký postoj Unie pro Středomoří k revolučnímu kvasu na severu černého kontinentu.
Unie pro Středomoří se přitom zrodila 13. července roku 2008 v Paříži s velkou pompou. Bylo to dítě především francouzského prezidenta a Nicolas Sarkozy je postavil na nohy téměř sám. Proti mnoha skeptikům nejen v EU. Takzvaný barcelonský proces, spolupráce mezi EU a zeměmi středomořské oblasti, na nějž nový projekt navazoval, byl v očích Sarkozyho příliš pomalý a téměř bezzubý.
Iniciativa francouzské hlavy státu nacházela pozitivní odezvu hlavně u Itálie, Španělska a Řecka. Severnější členové EU, v první řadě Německo, ale také Evropská komise v Bruselu, byly rezervovanější.
Na druhé straně moře kritizoval Sarkozyho ideu libyjský vůdce Muammar Kaddáfí, podle něhož se EU pomocí Unie pro Středomoří snaží štěpit jiné organizace, jako jsou Liga arabských států (LAS) nebo Africká unie (AU).
Začátkem roku 2008 začal Sarkozy své plány trochu redukovat, aby utlumil kritiku z vlastních unijních řad. Francouzský ministr pro EU Jean-Pierre Jouvet také prohlásil, že nepůjde o Středomořskou unii, nýbrž o Unii pro Středomoří.
Posunem v názvu se mělo zabránit jazykové asociaci s Evropskou unií. Nové středomořské partnerství nemělo být žádnou konkurencí stávající EU, nýbrž mělo pouze „doplnit a obohatit" její už existující struktury. Na setkání s německou spolkovou kancléřkou v březnu roku 2008 se Sarkozy dohodl, že projekt zahrne i další členské země EU.
Loni se generální tajemník Unie pro Středomoří a jeho sekretariát slavnostně přestěhovali do bývalé královské rezidence, paláce Pedralbes ve španělské Barceloně. Oživení partnerství, o němž Paříž tak vzletně mluvila, se však nedostavilo.
Namísto toho utrpěla unie sérii tvrdých knockoutů a ocitla se fakticky u ledu. Španělsko se loni dvakrát pokusilo svolat středomořský summit, avšak v obou případech muselo svůj záměr kvůli konfliktu Izraele s Palestinci odpískat.
Aby se zabránilo neúspěchům předchozího Barcelonského procesu, měla Unie pro Středomoří pomíjet velkou politiku včetně blízkovýchodního konfliktu a namísto toho se soustředit na konkrétní projekty. I s tímto kurzem však najela na mělčinu, politikaření se nevyhnula. Konference o zásobování vodou skončila bezvýsledně jen proto, že Izrael neakceptoval v závěrečném komuniké výraz „obsazená území".
Pro generální sekretariát žádal Jordánec na tento rozpočet ve výši 14,5 milionu eur. Nedostal však ani polovinu této sumy. "Škrty ukazují, jak to s angažovaností členských zemí je," postěžoval si nedávno katalánské tiskové agentuře ACN. Massádí 26. ledna ve svém úřadě skončil.
