Stranou centra sicilské Katánie se nachází obrovský hřbitov, k němuž vede cesta, kde mají své stánky desítky obchodníků s květinami. Právě na tomto hřbitově jsou pohřbeni i uprchlíci, kteří zemřeli, když se snažili dostat po moři většinou z Libye za lepším životem do Evropy. Místo pro jejich hroby se nehledalo lehce, hřbitov je totiž přeplněný. Nakonec se jim ale malý prostor vyhradit podařilo.
U jednoho z bočních vchodů do hřbitova se v kanceláři před deštěm schovává několik pracovníků místní pohřební služby. "Hroby uprchlíků tady jsou, ale je to daleko, vezmu vás tam autem," nabízí se jeden z nich ochotně. Projíždíme po silnici hřbitovem, který je takovým městem ve městě. Jsou zde obří hrobky sicilských rodin, které připomínají domy, ale i menší hroby, často ozdobené sochami.
V jedné části hřbitova teprve nedávno vybudovali místo, kde mají hroby také uprchlíci pocházející většinou z Afriky. Na hrobech nejsou žádná jména, vždy jen do italštiny přeložené úryvky z básně anglicky píšícího nigerijského spisovatele Wole Soyinky, nositele Nobelovy ceny za literaturu. "Vyjde slunce? Nebo bude pršet?" říká jeden z veršů. Na hrobech či vedle nich leží uvadající květiny, uprostřed je sloup s plastikou připomínající lidskou postavu.
"Je tady pohřbeno asi dvacet, možná dvacet pět uprchlíků," popisuje muž z pohřební služby s tím, že náklady za tyto hroby platí místní samospráva. Kolem deváté hodiny ráno je hřbitov téměř prázdný. Přestože imigranti často cestují do Evropy sami, bez jakékoli rodiny, není to prý tak, že by byl jejich hrob zcela opuštěný a nikdo ho nenavštěvoval. "Chodí sem občas jejich známí, dokonce i někdo z rodiny," uzavírá.
