"Utopím tuhle ženu i dítě!" Hrůzná svědectví běženců o útěku do EU

Sedmnáctiletý jezíd z Iráku Džasím utekl před útoky Islámského státu a chtěl se dostat za bratrem do Německa. Stejně starý syrský Kurd Sálih uprchl z rozbombardovaného syrského Kobani. Na cestě za lepším životem se oba potkali v řecké věznici pro mladistvé, když byli obvinění z pašování uprchlíků. Jejich příběh zachytila ve svém dokumentu Útěk bez konce představeném na festivalu o lidských právech Jeden svět řecká filmařka Marianna Ekonomuová.

V Praze festival potrvá do 16. března, pak se přesune do dalších 32 měst v ČR a také do Bruselu.

"Řecké věznice byly plné podobných případů, což je hrozné. Podobně staří hoši dostávali tresty až 25 let a často neměli žádné překladatele, právníky a jen museli stát před řeckým soudem a nějak se bránit," uvedla Ekonomuová.

K tématu mladistvých vězňů se dostala náhodou již před dvěma lety, dávno před současnou migrační krizí. Zaujala ji kniha učitele v jedné z věznic v centrální části Řecka, ve které figurovali uprchlíci z Asie, kteří popisovali svou cestu do Řecka, kde poté skončili ve vězení. "Byla jsem opravdu v šoku. Jejich cesta byla neuvěřitelně obtížná a nebezpečná. Popisovali i roli pašeráků a pak skončili ve vězení, kde byli odsouzeni na 20, 25 let," říká řecká filmařka.

Začala se tedy o téma mnohem více zajímat a postupně zjistila podrobnosti. "Na severní hranici Řecka většinou pašeráci přivedli skupinu migrantů k řece Evros, ale nechtěli riskovat to, že je budou převážet. Takže obvykle vybrali jednoho ze skupiny, kterému řekli, že je povede dál. A obvykle byli těmi nejsnadnějšími oběťmi mladiství chlapci," popisuje Marianna. "Když byli v Řecku zadrženi, automaticky je označili za pašeráky, což je trestný čin, za který hrozí extrémně vysoké tresty," dodává.

Vymohla si setkání s chlapci

Tehdy se Ekonomuová rozhodla, že se musí dostat přímo do vězení. Získat povolení nebylo jednoduché, ale nakonec se jí to podařilo. Během vyučování ve vězeňské škole narazila na Džasíma a Sáliha. Džasím pochází z jezídské komunity ze severního Iráku, jeho rodiče utekli do hor před útoky islamistů a on se rozhodl dostat do Evropy za svým bratrem. V Řecku ho ale zadrželi a ve vězení strávil šest měsíců. Nakonec ho soud shledal vinným, ale kvůli určitým polehčujícím okolnostem dostal jen podmínku a loni v létě se ocitl na svobodě. "Jednou měsíčně se měl hlásit na policii. Problém ale byl, že v Aténách nikoho neměl, neměl kde zůstat, neměl peníze, jídlo, nic, takže po měsíci zmizel," říká Řekyně. "Měla jsem obavy, že ho policie zase zadržela, ale nejspíš se dostal s davem do Německa. Ale ztratila jsem s ním veškerý kontakt," dodává.

Jaké měli policisté proti němu důkazy? Podle Marianny ho viděli, jak ostatním uprchlíkům pomáhá. "Byl k tomu donucen pašerákem, aby to dělal. Pašeráci jim většinou vyhrožují: Když to neuděláš, utopím tuhle ženu a dítě a podobně," popisuje řecká filmařka. Džasím byl podle ní tehdy naprosto neinformovaný, ani nevěděl, že bude v Řecku, myslel si, že překročí řeku a bude rovnou v Německu. "Pocházejí z vesnic v Iráku, nevědí nic a stoprocentně se spoléhají na pašeráky. Cokoli jim řekli, to udělali," doplňuje. Za cestu irácký jezíd zaplatil jedenáct tisíc dolarů (270 tisíc korun), jeho rodiče kvůli tomu tehdy prodali vše, co měli.

Druhý z vězněných chlapců, Kurd Sálih, pochází z Kobani na severu Sýrie. Jeho plánem bylo dostat se do Norska za strýcem. V řeckém vězení strávil osmnáct měsíců pouhým čekáním na soud. "Tehdy se naučil docela dobře řecky a druhému hochovi pomáhal. Tak se z nich stali přátelé," vypráví Marianna. Soud ho nakonec osvobodil, protože chytili opravdové pašeráky. Nyní žije v Německu.

"Věc, která mě asi nejvíce zasáhla, byly jejich telefonáty rodičům," dodává filmařka. Vězni tehdy měli povoleno trávit dvě hodiny denně mimo svou celu. Mohli stát frontu na telefon, jít do školy nebo ven a hrát basketbal. Džasím a Sálih se snažili volat domů. "Jejich otcové a matky na druhé straně sluchátka popisovali válku. Na jednu stranu jim říkali, jak jsou v zoufalé situaci, a žádali je, aby jim pomohli, na druhou stranu to ale byli rodiče, takže jim říkali, aby na sebe dávali pozor, pořádně jedli a chovali se slušně. To byla pro mě ta nejvíc šokující realita, válka se tak přenesla až do vězení," říká režisérka dokumentu. "Člověk si v tu chvíli uvědomí, že každý z těchto uprchlíků má rodinu, která ho miluje a bojí se o něj," dodává.

V minulosti bylo podle ní v Řecku velké množství podobných případů, jako je ten Džasímův a Sálihův. Řecká vláda se ale nyní snaží situaci změnit, a pokud jde o mladistvé, je mnohem opatrnější a věznice již nejsou tak přeplněné.

"Řecko si prochází hroznou krizí, která zasáhla každého. Ostrovy jsou v zoufalé situaci, ale myslím, že zatím jsme ukázali velmi lidskou tvář," hodnotí současnou atmosféru v řecké společnosti. V nedávných dnech filmařka navštívila přístavu Pireus, kam přijíždějí lodě s uprchlíky, a bylo to prý velmi dojemné. "Nedokážete si představit, kolik lidí tam přinášelo jídlo, oblečení, pleny. Další tam pomáhali jako dobrovolníci," popisuje. "Nevím ale, co se bude dít v létě. Jestliže na Lesbos, Kos a další ostrovy nepřijedou turisté, možná od místních přijde nějaká reakce," uzavírá.