Válkou rozdělení sourozenci: shledání po 66 letech

Křehká stařenka Irene Famulaková sevřela po šestašedesáti letech v náručí svého bratra. Rozdělila je válka a nacistická perzekuce. Oba sourozenci stojí na rozjezdové dráze doněckého letiště a po tvářích jim stékají slzy dojetí. Válka je rozdělila v roce 1942, když bylo Famulakové sedmnáct a jejímu bratrovi teprve sedm let.

Nevlastní sourozenci Wssewolod Galezkij a Irene Famulaková se viděli naposled v roce 1942, když tehdy sedmnáctiletou dívku odvlekli nacisté do pracovního tábora. "Pamatuji si to dobře, protože jsem ho políbila na rozloučenou a on mě odstrčil. Ptala jsem se proč to udělal a on mi řekl, že prý nemá rád polibky," vzpomíná podle CNN Famulaková.

"Nacisté řekli mé matce, že mě berou do pracovního tábora do Německa na šest měsíců, ale bylo to samozřejmě na mnohem delší dobu. Byly to roky," líčí svůj příběh Famulaková.

Oba přežili holocaust, ale zůstali na opačných stranách železné opony, aniž by znali osud toho druhého.

Ale po šestašedesáti letech odloučení se dnes třiaosmdesátiletá stařenka se svým o deset let mladším bratrem setkala. "Nikdy jsem nebyl tak šťastný. Teď opravdu věřím, že můžu zemřít šťastný," usmívá se Galezkij.

Famulaková podnikla dlouho cestu do Doněcku na východní Ukrajině z americké Filadelfie poté, co jí kontaktoval tamní Červený kříž. Našli jejího nevlastního bratra.

Během druhé světové války Famulaková pracovala v mnichovském táboře v kuchyni. Dostala se tam společně se svou starší sestrou. Po vítězství Spojenců několik let zůstala v Německu, ale v roce 1956 emigrovala do Spojených států.

Své rodiče již nikdy neviděla a ona ani její bratr neví, co se s nimi během nejstrašnějšího konfliktu v dějinách lidstva stalo.

Také Galezkij byl odvlečen do pracovního tábora v Říši, ale po válce se vrátil na Ukrajinu. Ve Sovětském svazu se informace o ztracených příbuzných na veřejnost nedostaly a tak si musel počkat až na rozpad komunistického impéria.

I tak mu trvalo sedmnáct let, než svou sestru vypátral v USA. Když si vzpomněl na okamžik, kdy mu z Červeného kříže sdělili, že jí našli, propuká v pláč.

"Byla to ohromná radost, když jsem dostal tu zprávu," vzlyká. Tehdy prý byl tak šťastný, že ho museli dokonce odvézt do nemocnice. I při shledání na letišti byl pro všechny případy připravený doktor.

Ředitelka Centra pro stopování válečných obětí při americkém Červeném kříži Linda Kleinová řekla, že i dobrovolnice, která pomáhala sourozencům při hledání sama podlehla emocím. "Když jsem jí ukázala fotografie, tak tam jen stála a plakala," říká Kleinová.

Její centrum pomohlo za osmnáct let existence opět spojit na 1 500 rodin. Pomohlo prý hlavně zpřístupnění sovětských archivů. Pro organizaci pracuje stovka dobrovolníků. Třetina z nich jsou lidé, kteří přežili sami holocaust. Jejich práce je však podle Kleinové „hledání jehly v kupce sena".

Foto: archiv