Očima Jana Brodníčka
Výsledek eurovoleb, to je užitečné varování

Šok, zemětřesení, hrozba. I takovými slovy hodnotí některé evropské deníky výsledky voleb do evropského parlamentu. Zemětřesení to do jisté míry je, ale moc šokující není. Že hlasování dopadne takto, se víceméně očekávalo. Jinými slovy, mohlo to být horší. Co tedy volby ukázaly a co mohou znamenat do budoucna?

Je pravda, že od roku 1979, kdy Evropané poprvé přímo vybírali své zástupce ve Štrasburku, nikdy nezískala "protievropská" uskupení takovou podporu jako letos. Snad všechna až na Slovenskou národní stranu a možná i Wildersovu PVV v Nizozemsku dokázala uspět podle očekávání.

Pokud ale vezmeme v potaz, jakými problémy si Evropská unie v posledních letech prošla, je výsledek voleb v celkovém součtu ještě poměrně příznivý a milosrdný. Mainstream zůstane ve Štrasburku stejný, třebaže bude muset bezprostředně čelit většímu tlaku než dosud.

Jak píše ve svém komentáři The Economist, zjevnou realitou je, že dělící linie levice-pravice se v europarlamentu mění na střet mezi zastánci evropské integrace a jejími odpůrce, i když ti sami také zůstávají rozděleni a zřejmě nevytvoří jednu silnou skupinu.

Je velice pravděpodobné, že ve Štrasburku bude živěji, než jak jsme byli zvyklí. S tím, jak význam europarlamentu postupně roste, lze čekat větší boj o směřování celé osmadvacítky i na půdě přímo volené instituce.

Občané EU tak mohou konečně získat pocit, že europoslanci řeší skutečně důležité otázky. Především ti, kteří volili euroskeptiky a extremisty, si ověřili, že jejich hlas může mít význam. Důležitou věcí je, že volební účast v celoevropském měřítku neklesla. EU tak lidem ve většině členských zemí ještě není úplně ukradená, což je dobrá zpráva.

Pokud ale něco přispělo k tomu, že se volební účast dále nepropadla, nebylo to, jak se někteří domnívali, vybírání šéfa Evropské komise, který má z voleb jaksi vyjít. Předvolební debaty Junckera, Schulze a spol. nikoho moc nezajímaly (Češi o nich většinou ani nevěděli). Pokud se jich třeba příště zúčastní Le Penová, může to být jinak...

Přese všechno zmíněné totiž stále platí stará známá věc. Evropské volby jsou pro hodně lidí především příležitostí dát najevo protest proti domácí vládě. Francie je v tomto ohledu ideální příklad. Kdyby Hollande nebyl tak trapný, Národní fronta by tolik hlasů nezískala. Její úspěch může mít v brzké době především pro Francii samotnou dalekosáhlé důsledky.

Eurovolby ukázaly zajímavé posuny na politické scéně i v jiných západoevropských zemích. V Británii poprvé od roku 1910 vyhrál celonárodní volby někdo jiný než konzervativci a labouristé. Opět si mírně polepšili zelení. Naopak pokračuje propad Liberálních demokratů.

Oslabování systému dvou politických stran pokračuje i ve Španělsku, u našich západních sousedů se poprvé prosadila Alternativa pro Německo odmítající euro. A oslnivé vítězství si v Itálii užívá novopečený sociálnědemokratický premiér Matteo Renzi.

Evropa zkrátka prochází proměnou a letošní eurovolby to ukázaly. Mění se stranické systémy, voliči dávají najevo nové potřeby a tužby. Doufejme, že političtí lídři se z voleb poučí a Evropa bude do budoucna stabilním a prosperujícím kontinentem. Třeba i díky tomu, že příště přijde hlasovat co nejvíc rozumných lidí.