Dlouhé stíny nacismu
Z války je stále nezvěstných asi 1,2 milionu Němců

Německo za vlády Adolfa Hitlera způsobilo světu nezměrné utrpení. Jen na území bývalého Sovětského svazu má nacismus na svědomí životy podle různých údajů 20 až 27 milionů lidí. Trpěli ale i sami Němci. Po druhé světové válce byly nezvěstné miliony lidí. Pátrání po nich zahájila mezi jinými i německá Pátrací služba (Suchdienst). Její práce trvá dodnes.

Němci stále postrádají zhruba 1,2 milionu svých říšských krajanů. Pro Pátrací službu (při Německém červeném kříži) se sídlem v Mnichově však začíná nová éra, která výrazně usnadní objasňování osudů ztracených. Organizace začala pracovat už v roce 1945. Často šlo o zoufalé rodiny, které hledaly syny a manžele, snoubence a bratry, kteří se ztratili ve víru války.

Celkem 53 milionů kartotékových karet rozkrývá osudy asi třiceti milionů lidí, vypráví o dlouhých rocích nejistoty či o osudu dětí, které ztratily své rodiče a nikdy se nedozvěděly, odkud skutečně pocházejí.

Tyto karty jsou však, přirozeně, z papíru, a tedy nikoli věčné. Před deseti lety začala Pátrací služba s digitalizací svých poznatků. Mezitím tento náročný úkol dokončila.

Všechna data dostala elektronickou podobu a úřad vstoupil do nové a alespoň zčásti nepapírové éry. Celkem 35 271 krabic s 53 miliony karet už nejsou potřeba a stěhují se na nové místo.

Do konce května by je měli odtransportovat na detašované pracoviště Suchdienstu v Hamburku. Ve Spolkovém archivu (Bundesarchiv) nebylo místo, vysvětlil listu Die Welt vedoucí mnichovské centrály Pátrací služby Thomas Huber.

Když se jeho spolupracovníci budou napříště věnovat dotazům těch, kdo hledají své blízké, nebudou na to už potřebovat dlouhé hodiny, ale jen několik sekund, vysvětluje Huber. Jeden údaj, jeden klik na klávese - a na obrazovce počítače se objeví jeden člověčí osud. Tedy alespoň jeho část.

Při pátrání po nezvěstném však může jít o informaci zásadní. Dnes už totiž po zmizelých nepátrají jejich rodiče nebo partneři, ale jsou to vnuci a další příbuzní z následujících generací.

Jsou to osudy jako třeba svobodníka (Gefreiter) Johanna Rauchberga z Dachau, který se svou kulometnou rotou 297. pěší divize vytáhl do bitvy u Stalingradu. Bylo mu dvacet let. Domů do vlasti se zřejmě nevrátil.

Jeho matka Emilie po něm dlouho pátrala. Veškeré její naděje byly marné. Získala jen informaci Pátrací služby, podle které její syn pravděpodobně padl. Oficiálně je však Johann Rauchberg "nezvěstný". Tento status dostávají lidé, jejichž smrt nedokládají žádné informace, kteří nemají žádný známý hrob. Mají ho tak dlouho, dokud je soud neprohlásí za mrtvé.

V březnu roku 1950 vyzval první spolkový prezident Theodor Heuss občany západního Německa (SRN), aby zaregistrovali všechny své nezvěstné. Na radnice a úřady mladé spolkové republiky tehdy mířily proudy lidí, aby tam nechali zapsat všechny známé osobní údaje těch, které postrádali.

Přirozeně, že se tyto údaje týkaly hlavně těch, kdo byli naposledy spatřeni ve střední a východní Evropě či v zemích obsazených wehrmachtem.

Počet nezvěstných krátce po Heussově apelu dosáhl zhruba půltřetího milionu. Údaje o nich zanášela Pátrací služba na kartotékové karty, jakož i do obsáhlých akt s fotografiemi.  Tyto svazky pak byly předkládány těm, kdo se vraceli z války domů, i řadu let po jejím skončení. Mnoho osudů se podařilo objasnit. Ale i tak zůstávalo a stále zůstává mnoho lidí nezvěstných.

Občané východního Německa (NDR) byli tomuto procesu nápomocni málo. Stejně tak Němci, kteří zůstali ve středovýchodní Evropě.

Podle údajů Suchdienstu tak i dnes, téměř 70 let po válce, zůstává 1,2 milionu neobjasněných případů. Stále však existuje naděje, že se ještě mnoho lidských osudů podaří osvětlit.

Po rozpadu sovětského impéria získala totiž Pátrací služba obrovský poklad. Dokumenty o německých vojácích, kteří padli do rukou Rudé armády. Do Mnichova dorazily miliony dat o německých válečných zajatcích.

Suchdienst ještě dnes zpracovává kolem 13 tisíc nových nebo obnovených žádostí o pomoc. K tomu je nutné přičíst v průměru 16 tisíc případů, které znovu "vytáhnou z šuplíku" sami pracovníci služby, aby konečně našli odpověď na staré otázky.

Žádný člověk by neměl zůstat navždy nezvěstný.