Kouzla s hodinami
Západ slunce o půlnoci, Rusko mimo. Geopolitika času

Už třetí týden u nás platí zimní čas. Většina pracujících se tak probouzí do temných mlhavých rán a ze zaměstnání se vrací za tmy. Člověk se alespoň může utěšovat tím, že to za pár měsíců skončí, a bude si pak více vážit jara a léta, že ano... Solární čas je sice daný, ale přesto se dá s hodinami a minutami kouzlit lecjak. Čas může být politikum jako jakákoli jiná věc.

Zatímco v Evropě si posouváme hodinovou ručičku poslední neděli v březnu a poslední neděli v říjnu, ve Spojených státech si letní čas užívají o něco déle - od druhé březnové neděle do první neděle v listopadu. Stejně jako u nás se i v USA v tomto období vždy objeví hlasy označující tuto praxi jako nesmyslnou.

Nic se sice nezmění, alespoň si však při této příležitosti můžeme připomenout, že čas, který máme na hodinkách, není nic stálého a že jde víceméně o rozhodnutí politiků, píše deník Washington Post.

Letní čas je oblíbený především na Západě. Na jižní polokouli ho používají jen v několika státech, většina zemí světa pak od něj buď upustila (Rusko, Čína, Indie), nebo ho nepoužívala nikdy (především subsaharská Afrika).

Populární myšlenkou je zachování letního času po celý rok. Večer by bylo déle vidět a předešlo by se nepříjemnému zvykání na nový režim. V Británii šli v tomto ohledu ještě dál - před lety se tu objevil návrh na takzvaný "single/double summer time". V zimě by platil letní čas a v létě "dvojitý" letní čas posunutý ještě o hodinu. V roce 2010 se dokonce v Dolní sněmovně objevil návrh na analyzování důsledků takové změny. Myšlenka zaujala i premiéra Davida Camerona, ale celkově se návrh ukázal jako dosti kontroverzní a postupně vyšuměl do ztracena.

Je otázka, zda by nestačilo, kdyby se v čase zpět posunuly hlavní denní aktivity, kdyby lidé dříve vstávali a chodili dříve spát. Výsledek by byl stejný, i když člověk asi není tvor, který by se chtěl takovým způsobem začít dobrovolně chovat. Možná by ale stačilo posunout o hodinu nazpět čas vysílání nejsledovanějších bulvárně-"zpravodajských" televizních relací.

S trvalým letním časem experimentovali i v Rusku. Šlo vlastně o jeden z mála "výdobytků" prezidentování politického asistenta Vladimira Putina Dmitrije Medveděva. Ten v roce 2011 při představování svého nápadu argumentoval tím, že v době měnění času stoupá počet infarktů o polovinu a míra sebevražd vzrůstá o 66 procent.

Iluze "věčného léta", jak Medveděv svůj dar lidu nazval, však netrvala dlouho. Část Rusů si stěžovala, v některých oblastech vycházelo slunce až v devět hodin, dělníci tak mnohde v zimě vůbec slunce vůbec neviděli. Objevovaly se také zprávy prokazující špatný vliv nového režimu na zdraví obyvatel. Staronový vládce Kremlu Putin zasáhl a od letošního října mají v Rusku natrvalo pro změnu čas zimní.

Putin nezatočil jen s letním časem. Opět zvýšil počet časových pásem, kterých je nyní v Rusku jedenáct oproti devíti za Medveděva. A časová pásma jsou pro politiky mnohem užitečnějším nástrojem než nějaký letní čas.

Jak tvrdí historik Benedict Anderson, jehož nejznámější prací je kniha Imagined Communities, v níž se zabývá mechanismy konstrukce identity národa, čas totiž může spojovat. Rozšíření hodin dokonce považuje spolu s tiskem novin za hlavní předpoklady pro vznik evropských národních států v 19. století.

Význam času se ostatně ukázal letos na Krymu. Krátce poté, co Rusové poloostrov obsadili, rozhodli se tamní Rusové přejít na moskevský čas, tedy přidat si dvě hodiny. Sepětí s metropolí bylo hned silnější.

Časová jednota je ověřenou záležitostí. Extrémem je v tomto ohledu Čína. Zatímco mladá Čínská republika přijala v roce 1918 pět časových zón, po vítězství komunistů v občanské válce a založení Čínské lidové republiky v roce 1949 byl v celé zemi zaveden pekingský čas.

To sice zřejmě pomohlo posílit pocit sounáležitosti, ale zároveň jde o poměrně závažný problém. V Urumči, hlavním městě vzdálené západní provincie Sin-ťiang, tak mohou pozorovat působivé západy slunce... o půlnoci. Místní se tak raději řídí podle vlastního neoficiálního času.

Podobný problém mají v Indii. Stát Ásám v severovýchodním výčnělku země by se rád vzepřel federální vládě a posunul čas o hodinu dopředu. Podle studie National Institute of Advanced Studies by Indii prospělo, kdyby se v čase posunula celá o půl hodiny dopředu. Ušetřila by tak údajně dvě miliardy kilowatthodin energie ročně.

Podobných nesrovnalostí nalezneme v souvislosti s časovými zónami ve světě ještě dlouhou řadu. To, že často dotyčné oblasti úplně "nesedí", je známá věc. V některých případech to lze logicky vysvětlit - třeba Argentině se hodí být kvůli obchodním stykům ve stejném pásmu jako východ Brazílie.

Ve Španělsku zase od dob diktátora Franka, který sympatizoval s hitlerovským Německem, používají SEČ, i když země leží co do zeměpisné délky na stejné úrovni jako Británie s časem greenwichským. Vláda nyní uvažuje o změně, prý kvůli zvýšení produktivity obyvatel.

Výsledkem kouzel s časem může být i to, že oblasti nacházející se na stejném poledníku se mohou v čase lišit až o několik hodin. To je případ zmíněné Číny a Indie nebo třeba východního Ruska a Japonska.

Většina časových zón je prostě více či méně špatně, nejhůře je na tom zřejmě Rusko (viz připojená mapka), které má téměř na celém území o několik hodin více, než by mělo mít. My v Česku máme v tomto ohledu štěstí. Naše hodiny se (v zimě) takřka shodují s přirozeným slunečním časem.