Portugalci dnes v přímé volbě (jíž se možná jednou dočká i český občan) hlasují o nové hlavě státu. Vše naznačuje, že vítězem bude dosavadní „obhájce titulu" a někdejší šampion své země v běhu na 400 metrů překážek Aníbal Cavaco Silva. Zatímní kohabitace tohoto konzervativního prezidenta se socialistickou vládou může však už brzy narazit na obtížné překážky.
Při hlasování má jednasedmdesátiletý portugalský prezident na své straně i „tradici". Od časů prvních svobodných voleb do tohoto úřadu roku 1975 se totiž ještě žádné portugalské hlavě státu nestalo, že by neuspěla, jestliže chtěla ve svém křesla sedět dalších pět let. Prezidenti na deset let se tak už v této zemi stávají něco jako dobrým zvykem.
Cavaco je jasným favoritem voleb, k čemuž mu pomohla i pečlivě pěstovaná póza spasitele lidu v hospodářsky krušných časech. Vrásky mu nyní dělá hlavně to, aby zvítězil už v prvním kole a ušetřil si kolo další, což ale předpovídají i průzkumy, podle nichž má šedesátiprocentní podporu voličstva.
Rozličné průzkumy se však v minulých letech v politice staly ukazatelem dosti nespolehlivým. Navíc se neočekává, že by se dnes Portugalci do volebních místností právě hrnuli.
Tradici tuplovaných prezidentských mandátů by rádo zlomilo pět Cavacových rivalů, převážně levicových. Tím nejvážnějším, už letitým, je socialistický poslanec a básník a básník Manuel Alegre (74).
Za Partido Socialista (PS) sedí v parlamentu už třicet let a roku 2006 se sám na vlastní pěst vydal do boje o prezidentství. Získal 20 procent hlasů.
Nemůže se ale opřít ani o plnou podporu svých soudruhů, část z nich ho totiž považuje už za zastaralý, výběhový model.
O prezidentském křesle sní ještě tři další muži, sice svým způsobem zajímavé persony, ale v dnešním klání spíše jen do počtu. Lékař a humanitář Fernando Nobre, kterému se zajídá etablovaný systém, dále řízný favorit komunistů Francisco Lopes a na vlastní pěst kandidující socialistický poslanec Defensor Moura.
Na často úsměvnou notu hrál v předvolebním boji pravicový ostrovan José Manuel Coelho z Madeiry.
Střízlivě uvažující politik i občan hledí však na tyto uchazeče o prezidentství asi tak, že jsou do demokratického počtu, a přemýšlí, co bude po očekávaném vítězství Cavaco Silvy. Ten má na své straně dnes opoziční Partido Social Democrata (PSD), kterou kdysi sám vedl a jejímž členem byl do roku 1995, a malou Centro Democrático e Social-Partido Popular (CDS-PP).
Mnohé nasvědčuje, že Cavaco po svém znovuzvolení nasadí tvrdší kurz než dosud. Ve vzduchu už nějaký čas visí otázka nedůvěry vládě a předčasné parlamentní volby. Ty bez požehnání hlavy státu nejsou možné. Nynější Cavacova spolupráce s premiérem Josém Sócratesem stále častěji dře.
Předseda vlády z Partido Socialista (PS) ztratil roku 2009 v parlamentu většinu a nyní vede menšinový kabinet. Jak se však staronová hlava státu přesně zachová, je zatím věštěním z lógru. Cavaco nedávno prohlásil, že nemá příliš chuti použít k rozpuštění parlamentu atomovou bombu.
Politickou krizi v zemi může zažehnout hořící doutnák mezinárodní finanční pomoci Portugalsku, před níž se dosud vláda v Lisabonu ošívá. V řízenou explozi doufá mezi jinými šéf PSD Pedro Passos Coelho, který doufá, že jeho partaj převezme už v blízké budoucnosti moc. Nijak se netají, že když se dostane ke kormidlu, chce se staronovým prezidentem prosadit liberální reformy a zeštíhlet stát.
Cavaco Silva si jako premiér v letech 1985 až 1995 (tento úřad zastával nejdéle od pádu diktatury) vysloužil ostruhy otce hospodářského zázraku. Tuto image leští pečlivě dodnes, avšak přibývá na ní škrábanců.
Stále častěji slyší výtky, že v době svého premiérství vyhnal do výšin výdaje na státní aparát, že mizerně využíval peníze z Bruselu a nezabránil úpadku významných odvětví průmyslu, zemědělství a rybolovu. I hospodářský mistr tesař, za něhož se Cavaco považuje, se někdy utne.
