Základnou pro naše výpravy k nebesům v indickém Himálaji se nám stalo hlavní město Ladakhu - Leh (3 500 m.n.m.). Leh je vlastně v hlubokém ďolíku oproti okolním stěnám, ale na začátek jsme si jako rodáci z vysočiny připadali docela povznesení.
Tak vysoko a přece jsme tu potkali už kde co živého: meruňky, kedlubny, zelí, hrášek, krávu, dívku, krávu, chlapce, krávu, osla, krávu a krávu. Přestože hinduismus do zdejší buddhistické komunity již takřka nezasahuje, ten zvyk ceny zlata, že kráva je svatá, zasáhl až sem.
Mezi řadou minibusů výsostně zabírá tři parkovací místa paní rohatá, a tak minibusy krouží dokolečka dokola a čekají, až se svátost pohne. Moji zkratku uzoučkou uličkou zatarasily dvě obří pozadí, a tak musím utíkat přes kopec. V hospodě je kráva vítaná stejně jako každá jiná. Okénkem si zkontroluje, zda vám placku nepřipálili a hurá zpátky doprostřed cesty.
Baští, co země dá - banánovou slupku, papírovou krabici... A zemi se za to odvděčuje svými produkty - všude a nejvíc za rohem, když zrovna spěcháte.
Hned druhým živočichem „s jiskrou v oku" a ve vaší trajektorii je osel. Taky jste si vždycky mysleli, že osel dělá: „íá"? Varuji všechny mladé maminky, jež vštěpují tento předpojatý nesmysl naší ještě holohlavé mládeži, se vzkazem: „Až minete obrázek prasátka a vyplašíte chrochtáním sousedy od oběda, až minete obrázek včeličky a dorezonují všechny parapety, zkrátka až nalistujete obrázek oslíka, prosím, můžete klidně dát pohov svým unaveným hlasivkám a vesele pustit v průvanu staré rozvrzané dveře." Tak dělá oslík - skojíká jak stará hráza, jak říká můj kamarád z Valašska, Rostík.
Jedno zvíře jsme pod horami nepotkali, vlastně jsme ani nemohli. V cimrmannovské zoologii popsáno: Yetty - trpívá častými větry vanoucími odspodu, v důsledku čehož mu vzrostl na hlavě antipřírodní úkaz - pank. A máme klíč! Trpívá-li větry odspodu, musíme za chlupáčem na kopec! Aspoň pětitisícový! Tady dole by se, příšera, necítil.
Tady se panky nenosí. Nosí se šátky a vlasy spletené do copu. Nosí se sukně z šátků a pod nimi navíc plátěné kalhoty. Nosí se zdobené blůzky a na nich hutné kabátky, aby jediný chloupeček těla nebyl vidět! Kdepak Yettyho chlupatá hruď! Odhalování kulturně nepřípustné!
A přece jedno podivné individuum jsme tady dole zmerčili. Potkali jsme Mameluka! Tápete? Nevíte, copak to slovo znamená? Když jsem byla ještě maličká, byly jsme se sestrou taková zlatíčka, že na nás tatínek v rozčilení nechtěl být hrubý. A tak na nás volal: „Ty Mameluku!" nebo taky: „Ty Hotntote!" Nechť se výše zmínění příslušníci domorodých afrických kmenů neurazí, Mameluk byl výhradně a zajisté chybně v naší domácnosti považován za bytost primitivní, nerozumnou a hodnou nalomení vařečky.
Tento mýtus vznikl samozřejmě neznalostí afrických kmenů, nicméně rodičové jistě pochopí, že na študýrování dějin Afriky s dvěma Mameluky doma moc času nezbývá...
A tu ho máme, Mameluka! Chodí po Ladakhu, má světlé, rozpuštěné vlasy, z čumáku mu visí železný kroužek, potetovaný pupík odhaluje bílé upnuté tričko, urvané ramínko, minisukně. Všechny kozy ji vítají! Ano, trefili jste se správně - přijela turistka. Stvoření primitivní, nerozumné, hodné nalomení vařečky. Pakliže dobytek v ohradách ji vítá, dívky a ženy v šátcích odvrací tvář, chlapci a muži civí.
Bílá žena potvrzuje jejich nakoukané obrázky z časopisů - holka lehce k dostání, tak co by nekoukali. Bílou ženu doprovází opravdový pank, spoře oděn ve stylu „mám lebku i na zadku", z prsní bradavky visí kruh váhově zcela vhodný k žonglování.
Vlastně by to tu ten Yetty s tím „kulturním" oblékáním se nakonec docela vyhrál... Ten by se ještě stydět nemusel.
