Jak se dělá válka. XXIV. díl
03.07.2010 17:00 Seriál o arabském světě
Šest let se v hlavních denních zprávách objevovalo slovo Irák. Když bylo jasné, že Američané nejsou pány země, uzavřel na konci své vlády George Bush s vládou šíitsko-kurdské koalice dohodu o odchodu ze země. Iráčané po volbách 7. března stále nemají vládu, Američané demontují základny a opouštějí zemi a v mediích je o ztracené válce ticho.
V prosinci 2002, tři měsíce před americkou invazí, řekl Saddám Husajn svým generálům, že zbraně hromadného ničení nemá. "Opravdu, nic nemáme," to vojáky zaskočilo a demoralizovalo. Jak tedy budou s invasory bojovat, vždyť proti nim nastoupí Amerika, satan v kovbojském převleku?
Že takto Husajn nalil svým lidem čistého vína, potvrdily výpovědi zajatých důstojníků a představitelů baasistického režimu, které mezi jinými vládními dokumenty uvolnila tři roky po vpádu do země americká armáda a CIA.
My to přežijeme
Podle výtahů z této zprávy v časopisu Foreign Affairs a listu New York Times diktátor nepředpokládal, že se Státy odváží proti němu pozemní akce.
Z prostého důvodu: protože by byla hrozně drahá. Usuzoval tak podle Bushova otce, který roku 1991 zastavil postup tankových kolon před Bagdádem, aby Spojené státy nebyly vmanévrovány do role okupační mocnosti (viz příběh kuvajtské či druhé války v Zálivu v seriálovém dílu 21).
Diktátor si ze setrvačnosti myslel, že by okupace jeho země byla pro Američany finančně nepřijatelná. Jakoby se utěšoval, že se nestane to, co se stát musí.
Husajn měl Američany za menší nebezpečí než šíity, kterých se bál za krvavě potlačené povstání roku 1991, když byl vyhnán 660 tisíci spojeneckými vojáky z Kuvajtu. Bagdádský vládce důvěřoval jen svým dvěma synům. Z bezpečnostních důvodů za amerického tažení na Bagdád spolu nemohly komunikovat ani elitní jednotky baasistického režimu.
Fedajínům, "odhodlanců k oběti (al-fidájún)", partajním černokošilatým oddílům rekrutovaných z Husajnova rodného kraje, které se staly v létě 2003 po porážce režimu základem sunnitských partyzánů, velel diktátorův syn a jejich zakladatel Udaj. Několika elitním divisím Republikánské gardy (založena 1963) Udajův mladší bratr Kusaj.
Husajn spoléhal na to, že ho před válkou ochrání Rusové a Francouzi, kteří měli v Iráku rozsáhlé pohledávky a ropné smlouvy. Když válka nastala, nerozkázal zapálit ropná pole, protože nevěřil, že by Američané dorazili až k branám bagdádským.
Nikdy neříkat nikdy
Do konce března naopak věřil, že to "ustojí", a nedovolil ani vyhodit mosty přes Eufrat a Tigrid do vzduchu. Dva měsíce před válkou rozhodl, aby letectvo skrylo své stroje, protože by je mohl později potřebovat proti "vnitřnímu nepříteli".
Husajn počítal s tím, že se vše bude opakovat jako v roce 1991, kdy se po odchodu Američanů z Iráku krvavě vypořádal s šíitskými povstalci, kteří marně počítali s americkou podporou. Počet obětí mezi šíity se odhadoval na třicet tisíc.
Novověký Sargon, usurpátor dávného akkadského trůnu a první ze světovládců dějin, svým lidem říkával: "Irák se nikdy nestane Afghánistánem. Nedopustíme, aby se válka stala piknikem pro americké a britské vojáky. Nikdy!"
Nestala se ani jedna z obou zemí, v tom se na rozdíl od všeho ostatního nemýlil. V obou případech to byla pro útočníky ostuda a britská o to větší, že byli donuceni odejít z Iráku podruhé během vlády jednoho panovníka: roku 1959 i 2009 za královny Alžběty II.
Osvícený despota
Po první válce Američanů se Saddámem Husajnem roku 1991 kontroloři po Iráku hledali, kde jsou jeho zbraně hromadného ničení. Vědělo se, že měl výzkum a jisté kapacity na výrobu bakteriologických a chemických zbraní. Tajné služby věřily, že usiluje o jaderné.
Třebaže se vědělo, že irácký jaderný program skončil v roce 1981, kdy izraelské letectvo vybombardovalo u Bagdádu reaktor francouzské konstrukce Osirak, a země na obnovu projektu neměla (viz v předcházejících dílech seriálu).
Megaloman Husajn v dobách solventnosti naletěl řadě šejdířů a dobře platil mimo jiné za nápady jako bylo jakési verneovské veledělo, které dostřelí na Izrael. Jeho lidé ze zbrojního průmyslu vykazovali platby na neexistující projekty. Bagdádský vládce se zkrátka choval jako osvícený despota, jakýsi Rudolf v arabském vydání.
Nejenom že platil divné vojenské plány. Dával peníze na archeologii a muzejnictví, financoval monumentální díla a palácové stavby, aby vynikl jako pravý dědic dávných Sumerů a Akkaďanů, Amorejců a Aramejců.
Na obrazech byl jednou assyrským králem dorážejícím na nepřátele, jindy kolícím lvy, byl chaldajským Nabû-kudurrí-usurem, slavným antickým megadeveloperem Babylonu a vojevůdcem, který vyvrátil židovský Jerusalém: komu z Arabů by nebyl sympatický?
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.