Abú Musab az-Zarkáví byl Američany zlikvidován, ale Kajda v Iráku vraždí dál.
Abú Musab se už viděl mocným emírem nad iráckými sunnity a v dubnu 2006 vypustil do světa své první video, kde se ukázal nezahalený. Po náletu na vytipovaný dům v lokalitě severně od Bakúby byl Američany 7. června 2006 zabit leteckou raketou druhý nejhledanější muž planety, vůdce Kajdy v Iráku Abú Musab az-Zarkáví (39).
Američané ho živého nebo mrtvého ocenili na 25 milionů dolarů, stejně jako Saddáma Husajna; kdo ho udal a peníze si vydělal, nebylo oznámeno (bin Ládin je s Ajmánem az-Zavahrím stále ceněn za padesát milionů).
Válka s islámským terorismem přinesla inflaci i do odměn za dopadení. Když ji roce 1993 vypsaly Spojené národy na zajetí významného somálského bandity a „prezidenta" Muhammada Farraha Ajdída za účast na zabití pákistánských mírotvůrců, ocenily ho na 25 tisíc dolarů.
Většina obětí vahhábitské úderky Zarkávího nebyli cizinci, ale domácí šíité. Z americké okupace Iráku udělal bojiště pro muslimy z celého světa, sebevražedný ráj pro džihádisty. Zavedl podnikání v únosech a také tady výrazně převládli mezi oběťmi domácí.
Zřejmě jím inspirováno začalo speciální americké komando pro boj s teroristy v Džibuti najímat například mezi somálskými gangy lovce islamistů. Odkoupené úlovky skončily v Guantánamu na Kubě nebo v Bagrámu severně od Kábulu.
Kajda živa a zdráva
V džihádistově rodišti Zarce ho příbuzní označili za pravého mučedníka, „velkou ztrátu pro islám". Na jeho smrt reagovaly i světové ceny ropy, když klesly ten den o více než dolar za barel.
Jeho dědici dopadli stejně. V noci ze 17. na 18. dubna 2010 zlikvidovali Američané s vládními vojáky v Sarsaru (Tharthar) jižně od Tikrítu vůdce všech kajdistických buněk v zemi, Egypťana Abú Ajúba al-Masrího alias Abú Hamzu al-Muhádžira (43), nástupce v červnu 2006 zabitého Jordánce Abú Musaba az-Zarkávího, a emíra Islámského státu v Iráku Abú Umara ar-Rášida al-Baghdádího alias Hámida Dáwúda Muhammada Chalíla az-Zavího, což bylo jeho občanské jméno.
Kajda likvidací jejích pohlavárů ovšem v Iráku neskončila. Se stahováním Američanů v průběhu roku 2010 ze všech měst se situace sunnitů významně změnila. Přišli o motivaci, neboť z velké části nebyli zahrnuti šíitsko-kurdskou vládou do armády ani policie, jak zněla původní dohoda Američanů s Málikího vládou.
Měsíčních tři sta dolarů od Američanů od podzimu 2009 nedostávali a klíčové kouzlo Petraeusovy strategie spojené se „surge", s časově omezeném navršení počtu vojáků, modelovém nyní pro Afghánistán, vyprchalo.
Z 94 tisíc členů hnutí as-Sahva, Renesance, do konce července 2010 dostalo nabídku termínovaného zaměstnání podle listu New York Times citujícího americké ministerstvo zahraničí jen 41 tisíc mužů. Stálou práci v bezpečnostních silách nového Iráku dostalo jen devět tisíc sahvistů. Sunnité v průběhu letošního léta a podzimu odcházeli zpět do podzemí, do guerilly proti šíitské vládě. Zhusta mezi kajdisty.
Válka souvěrců
Kajdisté ostře vystupovali proti šíitům od začátku. Vztahy obou částí islámu bývají v řadě oblastí muslimského světa velmi nepřátelské. Bombový teror ničí šíitskou menšinu v Pákistánu, šíité umírali a umírají po atentátech v Iráku, honěnou na šíitské Hazáry pořádají talibové v Afghánistánu.
V Iráku následovala odveta šíitských radikálů: bomby, únosy, vraždy. Od února 2006 se ve středu země a Bagdádu rozhořela naplno sektářská válka mezi iráckými Araby.
Šíitský jih se dostal pod kontrolu Íránu díky penězům, výzbroji a výstroji, jak už roku 2005 dokázali britští vojáci. Když tehdy nastoupil v Teheránu nový prezident, agresivní revoluční gardista Mahmúd Ahmadínežád (dnes 54), potvrdil, s jakou jistotou v zádech vystupuje za svým cílem, autonomním jaderným programem pro Írán.
Zdvihnout šíitský jih Iráku a urychlit rozpad země na tři znepřátelené části mu za dané situace nemohlo dělat větší problém ani po případném napadení Íránu ze strany Západu. Nedošlo k tomu, třebaže Bushova vláda o tom chvíli uvažovala. Naopak, uklidnila občanskou válku za cenu ještě většího upřednostnění šíitů, a když armáda v roce 2010 z velké části Irák vyklidila, nechala Bagdád šíitským Íráncům napospas.
Jejich sebevědomí, pocit triumfu z vítězství ve třicetileté tahanici s Američany o hegemonii nad regionem, tryskalo úměrně s mezinárodním tlakem na zpřístupnění jaderného programu Teheránem.
V únoru 2006 při návštěvě Bejrútu vyzval íránský ministr zahraničí Manúčehr Mottaki Británii, aby vyklidila Basru, protože její vojáci destabilizují region. Byla to první výzva ajatolláhů, jimž likvidace Husajna, kterého se báli, vyhovovala a nyní už chtějí více. Když se v Libanonu ukázal letos v říjnu Ahmadínežád, byl to už triumf nad Západem a Britové zapomenutá předněvýchodní veličina.
Pod íránským praporem
Ahmadínežád udělal z Íránu po Iráku druhou nejsledovanější zemi světa. Pozice už od začátku roku 2006 posiloval. Mezinárodní atomové organizace a politiky západního světa tahal za nos diplomatickými sliby a jejich popíráním. Dokázal u ředitele vídeňské atomové komise Spojených národů IAEA Muhammada al-Barádaího prosadit, aby propustil belgického technika Chrise Charlieho, který údajně v terénu poznal pravé záměry Peršanů.
Ahmadínedžád získal spojence v baasistické Sýrii kritizované Američany od jejich vpádu do Iráku, protože se nijak nesnažila uzavřít hranice, přes něž ze sekulárního státu do Meziříčí proudili džihádisté z celého arabského světa. Asadův režim musel sice pod tlakem událostí po násilné likvidaci libanonského magnáta Rafíka al-Harírího v únoru 2005 zemi starých Foiníčanů vyklidit, ale jeho pozice tam nijak neoslabila. Po červenci 2006 a krátké invazi Izraele do jižního Libanonu právě naopak.
Sýrie a Írán by přímému útoku neodolaly, ale útočník se ocitne ve stejné situaci jako roku 2003 v Iráku: kdo tam bude vládnout, když staré režimy byly svrženy, kdo uklidní chaos ve složité náboženské a národnostní situaci? Oba státy reprezentují jasně formulovanou protiamerickou a protižidovskou osu v mohamedánském světě.
