Kdo nejvíce vydělal na americké válce? Írán, protože přišel o obávaného nepřítele, kontroluje velkou část Iráku a stal se regionální velmocí.
Americká invaze k hrůze Turků významně prospěla Kurdům, jimž upevnila autonomii. Iráčtí Kurdové jsou nebezpečným vzorem a zázemím pro turecké i íránské a syrské Kurdy (a nejenom komunisty v horách), jsou jistým zárodkem vysněného samostatného "velkého" Kurdistánu s vlastními ropnými zdroji, nadějí budoucího bohatství.
Vůdčí autonomističtí kurdsko-iráčtí politici Džalál Talabání (77), řadu let prezident Iráku, a Masúd Barzání (64), prezident samosprávného regionu, však po celou dobu americké okupace plnou nezávislost odmítali a ujišťovali o setrvání v Iráku. A to i v rozhovorech s představiteli Turecké republiky.
Kurdským operacím v součinnosti s Američany velel Babakir Šaukat Zébárí, který se po pádu Husajna stal náčelníkem generálního štábu nové irácké armády.
Oblasti jako Kirkúk nebo Mosul, které si Kurdové nárokují, zůstaly mezi nejožehavějšími spornými body nového Iráku a dodnes nebyl jejich status bagdádským parlamentem odpovědně řešen a vyřešen, ani se nekonalo slibované referendum.
Iráčtí šíité, opuštění Američany roku 1991, věděli, že jim změna v Bagdádu přivane moc nad zemí, jíž od dvacátých let minulého století neomezeně vládli sunnité (viz 13. díl seriálu a násl.).
Vykrádané dějiny...
Z íránského exilu se hned po pádu baasistického režimu vrátili vůdci jako ajatolláh Alí as-Sistání, dnes nejvlivnější muž Iráku. S exulanty přišly z Íránu peníze a zbraně a nad iráckým jihem, kdysi tureckým vilájetem baserským, rozprostřela perutě teheránská rozvědka.
Slabá britská okupační správa ani vládní jednotky dosazeného režimu v Bagdádu se nestaly na iráckém jihu tou správnou autoritou: podnikání/pašování, šmelina s ropou a pouliční gangy žily svým životem.
Kdo však nejvíce vydělal na americké válce v Iráku? Bezpochyby Írán, protože přišel o obávaného nepřítele, kontroluje velkou část Iráku a stal se regionální velmocí. O tom bude v seriálu ještě řeč.
V Bagdádu se stále střílelo a štěstí se už k Američanům obrátilo zády. V zemi se v dubnu 2003 zdvihla vlna loupení a ničení. Vojákům přímo před očima bylo pravděpodobně na zakázku podnikatelů ve "starožitnostech" nebo některými samotnými sběrateli vykradeno Národní muzeum.
Obsahovalo ojedinělé exponáty z mezopotamského dávnověku, z nejstarších gramotných civilizací dějin.
Dodnes nebyly desítky sumerských a akkadských artefaktů nalezeny a čas od času policie hlásila, že se jí podařilo zabránit vydražení nějakého uměleckého předmětu na aukcích v západní Evropě nebo že bylo něco nalezeno u vojáků vracejících se do Ameriky.
Irácké muzeum formálně obnovilo provoz v květnu 2009. Dodnes však nedokázala okupační správa, natož bagdádská vláda, zabránit ilegálním výkopům na archeologických nalezištích v jižním Iráku.
Brigády hledačů bezhlavě vykopávají na kšeft tabulky popsané klínovým písmem, sošky a mince, dvacet dolarů kus. Pirátské výkopy ničí práci několika generací archeologů. Západní vojáci nebyli Iráčanům dobrým vzorem. V ruinách starého Babylónu měli vojenské ležení Poláci a Američané měli přímo nad jedním z královských paláců palpost protiletadlového děla.
... a rozkradená partaj
Důsledkem bylo zničení lokalit pro systematický vědecký výzkum a dá se říci, že se vojákům svou lhostejností mnohdy podařilo zničit zbytky po hliněné sumero-akkadské civilizaci lépe než tisíciletí, počasí a nájezdníci.
Loupily se i věci praktičtější. Iráčané "vybílili" nenáviděné partajní centrály, sklady privilegovaných institucí i obchodních řetězců, také nemocnice a hotely. Protože Američané okamžitě rozpustili Husajnovu armádu a policii, byly dokonale rozkradeny jejich arzenály.
Partyzánská válka tak dostala první ostrou munici, s níž se převážně sunnitští oficíři mohli pustit do okupantů i šíitů.
V květnu 2003 přestal existovat irácký stát: jedinou autoritou v Mezopotámii se stala americká armáda s několika menšími kontingenty spojenců. Na takovou roli nebyla vůbec připravena, protože vývozci demokracie předpokládali, že se vojsko v Iráku zdrží jen několik týdnů, nejdéle šest měsíců (Rumsfeld). Na policejní a administrativní úkoly nebyli vojáci školeni a ani v dostatečném počtu.
|
Kronika války 2003: Američané táhnou na Bagdád |
|
Koalici ochotných", která zahájila válku s Irákem, tvořily při invasi vojáci Spojených států, Spojeného království a Austrálie. Američané ke koalici počítali 43 vlád světa, které se buď přímo vojáky, nebo technickou pomocí na irácké okupaci podílely. Kromě toho bylo po porážce Iráčanů zaměstnáno Američany, bagdádskou vládou a firmami zaměstnáno na 190 tisíc "žoldnéřů", cizinců i Iráčanů ("kontraktanti").
20. března ve čtvrtek v 03.45 začalo bombardování Bagdádu, o den později zahájeny pozemní a námořní operace spojenců 25. března boje u Násiríje, Samávy a Nadžafu, potíže s fedajíny, speciálními Husajnovými jednotkami 28. března Kurdové vytáhli ze svých autonomních provincií na Kirkúk 31. března boje jižně od Bagdádu, irácká elitní divise Madína 2. dubna zničena 4. dubna Američané obsadili bagdádské mezinárodní letiště, které neslo Husajnovo jméno 6. dubna Britové konečně dobyli centrum Basry, největšího ze šíitských měst jižního Iráku 8. dubna se naposledy v televisních záběrech ukázal Husajn v ulicích Bagdádu 9. dubna Kurdové obsadili Kirkúk 9. dubna Američané obsadili střed Bagdádu, Saddám Husajn zmizel do podzemí, konec irácké diktatury, začátek americké okupace; rabování státních, vládních a partajních objektů 11. dubna Američané a Kurdové obsadili bez bojů Mosul 14. dubna obsazen Tikrít, v němž vyrůstal Husajn, místo posledního baasistického odporu 1. května prezident George Bush mladší ukončil z paluby letadlové lodi Lincoln armádní operace: "Mission accomplished" 28. června 2004 ukončili Američané přímou okupační správu nad Irákem a civilní administrativu převzali jimi jmenovaní prezident a premiér, od roku 2005 volení. |
