Policie chce, aby u nás neexistovaly neregistrované SIM karty. Poslanci by je museli zákonem zakázat. Jejich držitelé by se pak postupně zaregistrovali (třeba při dobíjení) - šest milionů anonymů. Z pohledu detektivů je to přání logické a oprávněné. Občan, který žádnou trestnou činnost nepáchá, by však měl říci NE.
Policie argumentuje: mobil je pomocníkem při trestné činnosti. O. K. Kuchyňský nůž taky, že. Zločinci to mají lehké: držitel anonymní SIM karty se těžko hledá. Navíc se při tom policii připlete pod ruce zbytečně moc lidí. A Česko je prý v EU výjimečné tím, že anonymní SIM karty povoluje.
Není to naopak? Nejsme jakýmsi ostrůvkem anonymity a intimity? Bohužel ne. Jsme vteřinu po vteřině kontrolovaní, své soukromí neumíme bránit.
Odposlech a podobné metody smí policie použít jen u nejhorších zločinů. Ty obvykle páchají mazaní zločinci. Teď používají anonymní SIM karty. Pokud je zákonodárci zakážou, skočí okamžitě jinam. Mají dost možností: ukradený telefon, kódovaný telefon nebo volání přes internet. Telefonujete-li třeba prostřednictvím Skype, nelze vás odposlechnout. To zločinci dobře vědí. Vždy jsou ve využití techniky napřed.
Zdá se, že dnes už je jedno, které všechny úřady a instituce vás mají registrované. Jenže není. Neustále se rozšiřuje zneužitelný prostor. Jistě, policie chce chytat zločince, ale zaprvé je sama nedostatečně kontrolována, zadruhé ona ty databáze spravovat nebude. Opět stoupne počet dalších lidí, kteří se o vás budou moci někde něco dozvědět (třeba s kým telefonujete).
Poslanci a senátoři by měli odposlechy a záznamy elektronické komunikace maximálně omezit. Složky, které je využívají, by měly být kontrolovány důvěryhodnými občany (ne nedůvěryhodnými poslanci). Potřebujeme mít větší jistotu, že tyto metody nejsou nadužívány nebo zneužívány. Ta dnes chybí.
Mnoho průlomů do soukromí se od 11. září 2001 zaklíná bojem proti terorismu. Usámovi bin Ládinovi a teroristům to vyšlo: ze strachu ořezáváme svou svobodu. A to je chyba. Strach radí špatně.
Mají být povinně registrovány anonymní telefonní SIM karty?
Proti (předchozí text)
Martin Fendrych, komentátor TÝDNE, bývalý náměstek ministra vnitra
Pro (následující text)
Tomáš Almer, ředitel Útvaru zvláštních činností Policie ČR
Lépe chránit soukromí. Policie má pádné věcné důvody, proč uzákonit registraci držitelů předplacených SIM karet. Telefon bývá používán v souvislosti s protiprávním jednáním. Někdy slouží přímo jako nástroj ke spáchání trestného činu. Lze jím například odpálit bombu. Bývá používán při vydírání.
Policie je proto oprávněna, splní-li zákonné podmínky, vyžádat si u operátorů údaje o účastníkovi služby, tedy o osobě, která platí hovorné. Buď jde přímo o uživatele telefonu, nebo je pak k němu již jednoduchá cesta. Vzhledem k tomu, že téměř polovina SIM karet v ČR není registrována (neregistrovaných SIM karet je asi 6 milionů, registrovaných asi 7 milionů), je policii toto oprávnění zhusta k ničemu.
Existence anonymního komunikačního prostoru - v Evropě ojedinělá - přímo vybízí ke skrývání nelegálních aktivit. Běžnému uživateli už i předplacené služby by registrace jeho telefonu neměla vadit, stejně jako slušnému řidiči nevadí, že jeho automobil jezdí s registrační značkou. Existují i ekonomické důvody. Za zodpovězení dotazu policie operátorům platí. (Bankám, zdravotnickým zařízením a dalším institucím nikoli.)
To stojí téměř 10 milionů korun ročně. Za podstatnou část těch peněz se ale v podstatě nic nedozví. K banálnímu zjištění majitele telefonu musí vyžádat a zpracovat řadu jiných údajů, za něž zaplatí mnohem vyšší částky. Musí použít komplikované analýzy, které jsou časově náročné a představují zbytečné výdaje za mzdy. Také se tím prodlužuje vyšetřování. Tady se dostáváme k ochraně základních práv a svobod občanů.
Zmíněné analýzy se dělají nad soubory výpisů provozu telefonů a daty z dalších evidencí. Obsahují množství údajů o komunikaci různých lidí, aniž je předem známo, zda mají jakýkoli vztah k případu, nebo třeba jen znají držitele telefonu, kterého policie potřebuje zjistit. Přesto je nezbytné údaje o nich zpracovat a vyhodnotit.
Do analýzy se tak v podstatě náhodně dostane řada osob. Děje se to sice v souladu s ústavou, ale přesto je často zbytečně zasahováno do práva na soukromí mnoha občanů.
