Očima Josefa Landergotta
Marné arabské naděje. Rok jedenáctý, 5. část

Prosincové protidrahotní nepokoje v Tunisku inspirovaly nepokoje v celém arabském světě. O arabelii či arabském jaru si ale lidé dělali více nadějí, než bylo zdrávo.

Spustilo je sebeupálení mladého pouličního zelináře v tuniské provincii Muhammada Búazízího v prosinci 2010 a vedlo to poprvé v moderních arabských dějinách k tom, že ulice vyhnala presidenta ze země: Evropany dosud milovaný a chráněný bin Alí unikl na stará kolena s rodinou do Saúdské Arábie.

V Egyptě použili generálové protestů proti svému letitému vůdci Husnímu Mubárakovi a sesadili ho. V obou zemích se volilo (v Egyptě se na etapy pokračuje do jara) a bodovali ti pronásledovaní: liberální diktátoři nesnášeli muslimské konservativce a náboženské radikály, neboť jim byli vždy nebezpeční, nejenom Západu.

Nové, z demokratické volby vzcházející režimy, nebudou až tak liberální, dokonce budou protiliberální, ale hlavně budou protiamerické a protisionistické - to když po arabelii vládne vůle lidu...

Vražda roku

Ošklivé bylo zúčtování s Muammarem Kaddáfím, půl století jedné z nejznámějších postav třetího světa. Motorem pomsty byl francouzský president Nicolas Sarkozy. Zbavil se držkatého plukovníka, který ho osobně urazil v Paříži a nechtěl nakupovat od Francouzů zbraně, jak sliboval.

Kaddáfímu, který prodělal životy národního revolucionáře, panarabisty, panafričana, jakéhosi všelidovce nemarxistického typu a hlavně antiimperialisty, lezl po roce 2000 do zadku kdekdo. Nikoli pro jeho velbloudy, ale naftu. Ve Státech a Británii dodnes tají akademici, kolik kdy dostali od beduínovy rodiny na své "vědecké" projekty a chod svých ústavů.

Zameteno s ním bylo elegantně na dálku akcí posvěcenou Ligou arabských států, kde monarchové Kaddáfího nesnášeli, a Spojenými národy, které povolily "kontrolu" nad vzdušným prostorem Libye. Kromě bojově naložených členských států NATO se přímých leteckých akcí zúčastnil katarský emír; bylo to poprvé v moderních dějinách, kdy Arabové ze své pravlasti opustili válečně svůj poloostrov.

Bez cizí pomoci by domácí povstalci nebyli vlastními silami s to porazit Kaddáfího vojáky. Od smrti bizarního vůdce v říjnu se svět může ptát, jak se bude jmenovat budoucí libyjský diktátor, popřípadě zda obří kus pouště slepený v minulém století Italy v dnešní vydrží podobě.

Opatrně kolem Asada

Sýrie se také dostala do občanské války, ale nikdo ji intervencí rozhodnout nechce. Režimu národně socialistické strany Baas řízené klanem Asadů, kteří se hlásí k alavitům pokládaným za sektu šíitskou, mají radikálové většinových sunnitů, podporovaných ze Saúdské Arábie, plné zuby.

Bašírovi al-Asadovi se doma postavili armádní zběhové a rozhádaná oposice sestavila jakousi exilovou vládu v Istanbulu. Nátlak Turků i Arabské ligy režim nebral vážně.

Íránský spojenec Sýrie hraničící s Izraelem je příliš těžká figurka na předněvýchodní šachovnici právě díky této blízkosti, ačkoli jinak je surovinově vlastně neatraktivní a stejně jako Libye slepenec tří osmanských provincií.

Šíitská renesance a touha vydobít si rovnoprávnost se sunnity vedla k nepokojům v Saúdské Arábii a hlavně v Bahrajnu, kde fandové čtvrtého kalífy Alího, Muhammadova bratrance a zetě, tvoří většinu. V ostrovním království ale po staletí vládne sunnitský klan Chalífů, který v nouzi požádal o pomoc sunnitské bratry spojené v hospodářskou a bezpečnostní Radu spolupráce v Zálivu (GCC): v březnu udělaly v ulicích Manámy pořádek saúdské tanky a vojáci Spojených emirátů.

Šíité byli vedle rozladěných sunnitských klanů Jemenu, kajdistů a jihojemnských komunistů i jedním z aktérů nepokojů na jihu Arabského poloostrova. Dlouholetý vládce a sjednotitel země Alí Abdalláh Sálih slíbil odejít ze země, ale zda vydrží Jemenská republika pospolu a kdo jí bude vládnou, je rovněž ve hvězdách.

Dokonce i nejkonservativnější z muslimských států, kolébka islámu, poskočila v atmosféře bouřící se šíitů v ropných částech země směrem k liberálním změnám. Král Abdalláh (87), který byl po většinu roku po špitálech, slíbil saúdským Arabům pravidelné komunální volby a ženám aktivní volební právo. A také právo vlastnit řidičák. A všem poddaným 130 miliard na studijní podpory, na bydlení a malopodnikání. Asi by si za to "ochránce obou svatých mešit" zasloužil označení světec roku.

A s ním možná jeho vatikánská duchovní konkurence, papež Benedikt xvi. za to, že vyzval své činovníky, aby církev žila v chudobě; Arab a trochu mladší Bavor (84) se postavili tak trochu dějinám...

Revoluce v šatníku

Arabkám se rok jedenáctý zdál asi také jako zjevení. Jistá Egypťanka a saúdská Arabka se daly na internetu vidět nahé, na demonstracích po arabském světě se odkládaly textilie halící obličeje. Bylo by možné se ptát, co u Arabů teď znamená "nahoře bez": pravděpodobně zatím ještě jen to odhalení obličeje...

Nezvyklého vítězství dosáhla skupina jiných žen v Orientu, když dosáhla sedmiletého uvěznění izraelského státního presidenta Mošeho Kacava (66) za několikanásobné harašení.

V Kuvajtu se "ulice" bouřila proti korupci členů vládnoucí dynastie a panovník musel rozpustit parlament. Oposici ustoupil ománský sultán a předčasné volby uspořádal král marocký. Jindy velmi rušný Libanon se složitou stavbou sunnitských, šíitských, křesťanských a levicových stran užíval roku relativního klidu.

Zatímco šíité si vykládali "arabské jaro" jako svou šanci, konservativní sunnité jako pravý opak: jako příležitost zbavit se vlivu šíitské velmoci, íránských ajatolláhů. Snahu "strážce dvou mešit" saúdského krále Abdalláha podporovali Američané přísliby zvýšení vojenské přítomnosti v Zálivu.

Bombu chce každý

V čele protiíránské fronty, ale zcela automně dále stál Izrael přesvědčený se západními spojenci o tom, že ajatolláhové už postavili nukleární bombu a že ji podle svých hrozeb svrhnou na Izrael. Pro případ, že Íránci budou mít pumu, oznámili Saúdové, že si ji opatří také.

Američanům neslavně skončila válka v Iráku. Bushova intervence zbavila sice moci a života národně socialistického diktátora Saddáma Husajna, ale během okupace upadla země do občanské války o několika frontách.

Po náboženskoetnických čistkách se upevnila moc šíitů, osmdesát let vládnoucí sunnité mají roli outsiderů. Kurdové na severu se k vyhlášení nezávislosti neodhodlali, žijí v relativně nejklidnější části Iráku. Američané opouštějí Mesopotamii, nad níž se se rozprostřel pařát Íránu a nekonečné spory o vládu nad Bagdádem. Zda Núrí al-Málikí je jméno nastávajícího iráckého despoty, není až tak jasné: Američanům se kupodivu zamlouval.

Něco ze změn v Orientu postihlo i Izraelce. Jednak požádali palestinští Arabové o přijetí za řádného člena Spojených národů (čehož dosáhli v listopadu u Unesco), jednak se ukázalo, že radikálně protisionistický Hamas zabydlený v Gaze, opustil nespolehlivé damašské útočiště, vymanil se tedy z íránského vlivu a začal se spoléhat na Egypťany.

Mnohaměsíční protidrahotní demonstrace spuštěné v Izraeli nejprve studenty proti vysokým cenám bydlení se rozšířily na odbory a Netanjahuova vláda neměla na krku jen permanentí guerillu s palestinskými Araby, ale hlavně své nespokojené Židy; možná prvek nebezpečnější pro státní bezpečnost než zlobiví Arabové na hranicích.