S britskou podporou se Saúdové vrátili z kuvajtského exilu a znovu se zmocnili Rijádu. Po dvou desetiletích poddanství pokořili Rášidy.
Moderní Iráčané se kupodivu nikdy s nezávislostí Kuvajtu nesmířili a stále ho pokládali za součást tureckého vilájetu Basra a tudíž jako jeho nástupnický stát za irácké území.
Tak také v podstatě argumentoval Saddám Husajn, když roku 1990 jeden z nejbohatších členských států Spojených národů brutálně obsadil.
O vánocích roku 1901 se na výzvu Britů z Kuvajtu znovu ozval vahhábitský imám Abdarrahmán as-Saúd. Od Turků dostával měsíčně šedesát liber a jeho syn Abdal Azíz chytal rozumy od kuvajtského amíra Mubáraka, jak vládnout.
Za svého otce začal řídit praktické věci a Saúdové se vrátili do Rijádu.
Válka o Arábii
Původně to byla běžná loupežná výprava za velbloudy a koni na rášidovské území, ke které prý ponoukali Britové. Nakonec z toho bylo vítězství a dobytí oázy: v únoru 1902 Rijádem opět vládnou Saúdové a Abdarrahmánovi se dostalo všeobecného uznání středoarabských kmenů.
Prvních sedm dílů seriálu o arabském světě najdete ZDE
O dva roky později pozval na výpravu proti nim Abdal Azíz ibn Rášid Turky, ale vystupování sultánových vojáků velmi podráždilo ostatní Araby.
Turkům se proto nedostávalo menáže. Kromě toho roku 1905 v Jemenu, v oblasti, kterou si Turci a Britové vágně vymezili za hranice svých zájmů, propuklo povstání šíitské sekty zajdistů; v podstatě protiturecké povstání živené Brity.
Zajdisté, k nimž patřili imámové Jemenu se sídlem v Sana´á, kteří byli sesazeni až roku 1962, jsou v zemi obklopené ze všech stran sunnity neklidným elementem.
Od roku 2004 jsou ve válce s ústřední jemenskou vládou dodnes a mimo jiné napadli i saúdské území: v několikatýdenních bojích koncem roku 2009 s nimi zemřelo na padesát saúdských vojáků. Byla to první válka vedená na saúdském území od založení království roku 1932 a nebyla pro Saúdy s nesmírnou vojenskou převahou včetně letectva úspěšná.
Teprve v rámci jednoho z mnoha příměří v únoru 2010 propustili zajdisté vedení klanem al-Husí (al-Houthi) zajatce, opustili saúdské území a uznali zákony Jemenské republiky.
Konec Rášidů
V kraji Kasím (dnešní saúdská provincie Kasím/Qassim) ve střední Arábii 17. dubna 1906 porazil Abdal Azíz ibn Saúd podporovaný Brity Abdal Azíze ibn Rášida, na jehož straně stáli Turci, a zabil ho.
Byl to začátek třetího saúdského státu a zároveň krok ke konci šammarského. Historie předeslala, jak budou vypadat koalice na Arabském poloostrově během „velké války".
S Rášidovci to pak šlo z kopce. Po Abdal Azízovi jim vládl jeho syn Mitab (Meteb II.), který byl po několika měsících zavražděn i se svým bratrem Mašaalem (Mišaalem) rukou příbuzného jménem Sultán, synem Hámudovým, který však také nevládl rodu déle než rok.
Po něm převzal moc nad rášidovci jeho bratr Saúd bin Hámud a v letech 1910-1910 Saúd bin Abdal Azíz (otec byl zavražděn roku 1906).
Šammarská agonie
V Arábii panoval všeobecný chaos, rozvrat v domě Rášidově. Roku 1909 uznal Sultán ibn Rášid nadvládu rodu Ál Saúd. Hegemonii nad Araby uznali i Turci a udělili ibn Saúdovi titul walí, přítel (odlišné od titulu wáli pro lokálního vládce).
Britský vliv však byl v Arábii znatelně silnější, protože Evropané platili lépe než Turci. A ti pak prohráli „velkou válku", jak Britové s Francouzi říkají první světové válce.
Roku 1920 byl emír Saúd ibn Rášid zavražděn a knížetem se stal Abdalláh ibn Talál. Neměl však slovo všech Šammarů a v bojích v okolí Há´ilu padl. Novým knížetem se stal Abdalláh ibn Mitab (Meteb).
Rášidové z Há´ilu, střediska kraje Džabal Šammar, byli knížata velkého severoarabského kmenového svazu Šammarů. V Saúdské Arábii, která se osudově mohla jmenovat Šammarská Arábie, žije dnes na milion Šammarů. V Iráku žijí dva ze šesti milionů Šammarů.
V Sýrii je jeden a půl milionů příslušníků rozvětveného kmene, Šammarové žijí v Kuvajtu, Jordánsku i Egyptě.
Jsou zřejmě potomky starověkého předislámského kmenového svazu Tajj, který v posledním století před naším letopočtem migroval z Jemenu na sever Arábie.
Šammarové podporovali Hášimovce v Jordánsku a Iráku a těžce snášeli krátkou vládu královraha Kásima roku 1958 nad Irákem (více v některém z dalších dílů). Uvítali proto baasistickou revoltu a podporovali také režim Saddáma Husajna sesazeného roku 2003 Američany.
Šammar se neztratí
Muhsin, strýc Ghazího al-Jávara (dnes 51), který byl po přímé americké okupační správě roku 2004 interimním prezidentem Iráku, je šajch všech šammarských předáků. Šammarové mají mimo jiné velké peníze z naftových polí v Saúdské Arábii a jsou i jinak podnikaví.
Dynasticky jsou propojeni se Saúdy. Dnešní saúdský král Abdalláh je synem Abdal Azíze, zakladatele monarchie, a šammarské princezny. Propojení se Saúdy bylo podezřelé Saddámu Husajnovi a z respektovaných přátel se stali nepřátelé. Šammarské špičky za jeho vlády odešly do exilu a vrátily se s americkou okupací.
Šajch Lawrence Mutib Hazan, který sídlí v an-Nuchajb v irácké centrální provincii al-Anbár, je například prapravnukem šammarského šajcha, který válčil po boku T. E. Lawrence ve „velké válce" proti Turkům. Je příbuzný se Saúdy a spojenectví s Američany si dal dobře zaplatit.
Když se dal roku 2006 na jejich stranu proti iráckým kajdistům v rámci hnutí as-Sahva, museli mu okupanti opravit v an-Nuchajbu studny a rozvod elektřiny.
Ghazí al-Jávar byl na několik měsíců prvním prezidentem Iráku po Husajnově pádu. Z díry u Tikrítu ho ostatně 13. prosince 2003 vyzdvihoval jistý šammarský Irákoameričan Samír.
Po volbách roku 2005 se al-Jávar stal viceprezidentem a následujícího roku se vrátil do privátu světa podnikání. V politice byl sunnita přijatelný i pro šíity, poněvadž jedna ze šammarských částí šíu vyznává.
Foto: Wikipedia a Profimedia
