Izrael má obavy
Nepokoje mohou zamíchat geopolitikou Blízkého východu

Epidemie nepokojů šířících se Blízkým východem vyvolává riziko geopolitických změn. Egyptu a dalším arabským zemím demonstrace při optimistickém scénáři pomohou dosáhnout demokracie. Pro Saúdskou Arábii a Izrael je tu však riziko ztráty nemnohých regionálních přátel. Dokud nebude jasné, jak vše skončí, nejistota na globálních trzích potrvá.

Zásadní je odpověď na otázku, zda jde o boření berlínské zdi arabského světa nebo zda nadešla chvíle ajatolláhů. Optimisté se kloní k tomu prvnímu. Mají-li pravdu, pak se z jižního pobřeží Středozemního moře může za čas stát prosperující oblast, v níž budou respektována lidská práva a vykořeněna korupce. Stane se z ní hodnotný obchodní partner Evropy podobně, jak se stalo v případě evropského východu. O scénáři předpokládajícím, že nadešel čas ajatolláhů, raději nepřemýšlet.

Ovšem i ta první alternativa v sobě skrývá rizika, zejména kvůli dopadu na Saúdskou Arábii, Izrael a Írán. Saúdské Arábii sice nehrozí pád, ale s dominovým efektem událostí valících se Tuniskem, Egyptem, Jordánskem, Jemenem a možná Bahrajnem se věci dostanou do blízkosti hranice největšího ropného vývozce.

Reakce Rijádu bude z geopolitického hlediska důležitější než události ve všech těchto zemích dohromady. Jak se Saúdští Arabové zachovají v případě, že nepokoje dorazí k jejich hranici, je těžké předvídat.

USA s Izraelem spojence ztratí

Ať už v Egyptě přijde k moci kdokoli, tak nakloněný Izraeli a Americe jako Husní Mubarak asi nebude. Totéž lze říci o Jordánsku, pokud se i ono dostane do stejného víru jako Egypt. Nikdo nedokáže říci, jak zareaguje Tel Aviv, který se v tom případě ocitne v sousedství států méně přátelských než těch předchozích. Pro naděje optimistů, že pak budou Izraelci ochotnější dohodnout se s Palestinci, neexistuje záruka.

A jak se prosazená moc arabského lidu projeví v Teheránu, který zatím říká, že události v Egyptě dokazují sílu Blízkého východu a islámu?

Předseda íránského parlamentu Alí Larídžání prohlásil, že toto probuzení "bylo inspirováno íránskou revolucí". Také íránská státní agentura přirovnala lidové povstání v Egyptě k islámské revoluci v Íránu z roku 1979. "Íránská revoluce se opakuje v Egyptě." Přitom události v arabském světě nesou známky zelené revoluce, jakou Íránci roku 2009 protestovali proti vlastní vládě. I v tomto případě existuje optimistický scénář, ale je také možné, že Írán začne vyvolávat ještě větší napětí nebo se začne chovat neracionálně.

Přinejmenším v Egyptě, Tunisku a Jordánsku by každopádně změna režimu nebo nová politická konstelace mohly Íránu skutečně prospět. Žádná z těchto tří zemí totiž neměla důvěru vůči íránskému vedení. Zvláště egyptský prezident Husní Mubarak veškeré íránské snahy o zlepšení vzájemných vztahů vždy odmítal a opakovaně tak vyvolával hněv Teheránu. 

"Írán vidí islámský faktor a íránskou inspiraci pro nepokoje, ale to je chyba a spíš jen nahlas vyslovené přání," uvedl nejmenovaný diplomat v Teheránu. "Ty nepokoje mají nacionalistickou podstatu a téměř každý demonstruje za svou zemi, nikoliv za náboženství."

Kromě toho přetrvává u Arabů historická antipatie vůči iránským Peršanům a obráceně možná ještě větší. Politické ústupky v posledních letech podle tohoto diplomata nikdy nevedly k lepšímu porozumění mezi nimi. "Stačí jen sledovat fotbalové utkání Íránu s některým arabským týmem a hned pocítíte tuto vzájemnou antipatii na vlastní kůži," potvrzuje jistý íránský novinář.

Izrael v obklíčení?

Obzvláště naléhavá je otázka demokratizace v případě spojenců USA jako Jordánsko a palestinská správa na západním břehu Jordánu, které jsou už dlouho vystaveny tlaku z Washingtonu, aby podpořily demokratické hodnoty.

I když svými kroky z počátku týdne o trochu povolili otěže, zdají se být jordánský král Abdalláh II. a palestinský prezident Mahmúd Abbás znepokojeni tím, že tak neúmyslně podpořili své islámské rivaly.

Abbás soudí, že už se jednou spálil, když radikální islamistické hnutí Hamas v roce 2006 porazilo na hlavu jeho stranu Fatah v parlamentních volbách, které vyhlásil na silný americký nátlak. Následujícího roku pak Hamas silou dostal pod svou kontrolu pásmo Gazy.
Rozdělení Palestinců je nyní klíčovou překážkou jakékoliv blízkovýchodní mírové dohody. A přestože Palestinci bědují nad pokračujícím politickým rozdělením, pociťují také odmítání Západu jednat s demokraticky zvolenou vládou Hamasu jako uplatňování dvojího metru.

Nastupuje armáda?

Reakce trhů mimo Egypt jsou zatím umírněné, i když se cena za barel ropy vyšplhala přes 100 dolarů. Kapitálové trhy na Západě i v oblasti Perského zálivu se však po počátečním propadu povětšinou vzchopily.

Prozatím se věci dějí hlavně v Egyptě. A zásadní je, že armáda, ačkoli spojená s Mubarakem, si dokázala uchránit pověst síly nakloněné demonstrantům nebo je alespoň tolerující. Nestřílí do nich, ale ani se nepřidává k volání po Mubarakově odchodu. Podle listu Le Monde to bude zřejmě tato vlivná instituce, která zajistí přechodné období. Jmenování generála Umara Sulajmána viceprezidentem je podle listu znamením, že přechodné období už začalo. Že Mubarak odejde nejpozději na konci svého mandátu, tedy na podzim, a znovu kandidovat nebude, stejně jako jeho syn Gamál. Armáda se může stát po vzoru Turecka garantem určitých hodnot, zejména sekularismu, a bude schopná čelit požadavkům fundamentalistů.