Boje skončily a vesničané se vrátili, ale život tady dál stojí. Buvoli vesničanů jsou pryč, úroda je zničena. V mnoha oblastech není elektřina. Školy, vyhozené do vzduchu Talibanem, leží v troskách. Dokonce i cihly byly prodány. "Jsme sirotci. Nikdo se na nás neptá," řekl ředitel školy Akbar Chán. Píše to v Evropě vycházející americký list International Herald Tribune (IHT).
Jsme v horní části údolí Svát v severním Pákistánu. Zatímco městské oblasti víc na jih znovu kypí životem, skutečná zkouška pákistánského boje proti Talibanu ve Svátu se odehrává tady, v zubožených vesnicích, kde toto militantní hnutí začalo.
Dva měsíce po ukončení aktivních bojů mezi armádou a Talibanem a krátce před zimou tady ještě nezačala obnova a udělalo se málo pro to, aby se lidem vrátila důvěra, říkají vesničané a místní činitelé.
Toto zpožďování je podle nich riskantní: právě pocit, že je vláda skoro úplně opustila, totiž vedl k tomu, že se místní lidé otevřeli Talibanu. A čím déle budou ponecháni svému osudu, tím větší je možnost recidivy.
ČTĚTE TAKÉ: Pákistán: Krvavý pumový útok před ofenzivou proti talibůmTaliban opět "navštívil" Svát. Boje pokračují
Vláda říká, že se o potřeby lidí ve Svátu stará. Spojené státy jakožto největší dárce Pákistánu se chystají napumpovat do něj miliardy dolarů a byly i mezinárodní konference zaměřené na získání fondů pro něj.
Ale v této týrané oblasti peníze na rekonstrukci stále ještě skoro úplně chybějí a pomocné organizace, jejichž působení ztěžují bezpečnostní pravidla, reagují pomalu. "Vláda si myslí, že lidé se pozvolna vracejí k normálnímu životu. Skutečnost je taková, že chudí byli opomíjeni předtím a jsou opomíjeni i poté," řekl Parvíz Táhir z hospodářského oddělení Formanovy křesťanské koleje v Láhauru.
V Nazarabádu to platí zvlášť. Už před válkou tady věci nefungovaly. Vesničané se skládali na výměnu vinutí ve stárnoucím transformátoru. Nebyla tu tekoucí voda, domy byly bez instalace a učitelé přispívali na pumpu pro školu. Protože se za ni nikdo vlivný nepřimlouval, byla vesnice ponechána, aby se o sebe starala sama.
Takže když se tu poprvé objevil Taliban a v rozhlasu jeho duchovní mluvili o tom, jak jsou potřeby lidí ignorovány, mnozí v něm viděli spásu. "Úroveň strádání byla nesnesitelná. Když přišel Taliban, byl tu pocit naděje," řekl učitel z Nazarabádu Mohammad Šáh Husajn.
Ale postupem času přešel Taliban k donucovací taktice a sympatie k němu se vypařily, když vyhodil do vzduchu vesnické školy.
Teď žáci sedí na štůscích cihel v podivné nové třídě pod širým nebem. Dívky nechodí do školy vůbec - jejich zničená škola nebyla znovu postavena a podle místních zvyků se nehodí, aby byly venku. Podle údajů Dětského fondu OSN bylo ve Svátu zničeno nebo vyřazeno z provozu 20 procent škol.
Vláda Talibanu a letní vojenské operace proti němu si vybraly daň i na zemědělství. Chazvar, rolník z vesnice Gelaraj, řekl, že jeho obilí bylo zničeno a ovoce nemohl sklidit, takže nemá peníze na osivo a hnojiva. "Trpí tím celý Svát," říká.
Vojenská ofenziva tady nevedla k nějakému masovému ničení ani k velkému počtu ztrát na životech mezi civilisty jako při předchozích taženích a armáda má teď v údolí své základny. Drtivá většina lidí v největším městě Svátu Mingoře, kteří měli dřív pocit, že je armáda nechá Talibanu na pospas, vojenskou přítomnost vítá. Ale ve vesnicích, kde byl Taliban silný už v roce 2003, se lidé vojáků bojí a to návrat k normálu ještě ztěžuje.
Ignorování vesničanů je usnadňováno jejich nevzdělaností. Tádža Bibi, vesničanka, která neumí číst, ale jejíž bystrá dvanáctiletá dcera Rabihat touží po návratu do školy, se prý ani neobtěžovala se zeptat, kdy by mohla škola znovu otevřít. "Nemůžeme debatovat a nemůžeme odpovídat. Nepovažují nás za hodny, aby s námi mluvili," řekla.
Podle učitele Husajna je vytvoření vzdělané vrstvy vědomé si svých práv jedinou nadějí jak přivodit v Pákistánu změnu. Ale to chce školy. A ty v jeho vesnici jsou pryč. "My jsme ti, kdo prohrávají," říká.
Foto: Reuters, ČTK/AP a Profimedia
