Po šoku 11. září 2001 vypadal obraz nepřítele v podání neokonzervativní vlády George Bushe naprosto jasně. Tak ho vzali Američané i jejich spojenci v NATO, když 12. září vyhlásili poprvé válku společnému nepříteli, protože byl napaden jeden z členských států.
Bushova vize islámských nepřátel Západu byla jednoduchá. Kajdistické teroristy podporuje na Předním východu osa zla sestávající ze šíitského teokratického Íránu, národně socialistické baasistické Sýrie, libanonského šíitského Hizballáhu a několika skupin palestinských Arabů, hlavně sunnitského Hamasu, který zásadně odmítá stát Izrael.
Fronta se táhne od Hindúkuše na západ do Levanty a největším ze zloduchů byl v očích neokonzervativců irácký diktátor Saddám Husajn.
Aby se umenšilo existenční nebezpečí pro Izraelce, nejdůležitější americké spojence, vykoření se zlo a zasadí kvítky demokracie, nejlépe v Iráku, protože tam je i ropa a silný demokratický stát schopný se sám uživit ovlivní rovněž své sousedy atd.
Zřejmě tak uvažovali Bushovi váleční rádci jako Paul Wolfowitz, Donald Rumsfeld, Dick Cheney.
(Neokonzervativní novináře a intelektuály netřeba zmiňovat, protože většinou v letech 2005-2006 zkolabovali a uznali systémovou chybu v metodách šíření demokracie do zemí, kde nikdy nebyla.)
Narodil se narkostát
Vyhnání Talibanu z Kábulu na konci roku 2001 a likvidace baasistického režimu v Iráku na jaře roku 2003 byla úspěšná fáze tohoto snového projektu.
K tomu lze připočíst ještě před 11. září rozhodnutí libyjského vládce Kaddáfího, že se už nebude věnovat terorismu (jiný slovník říká: národně osvobozenecké hnutí a boj s imperialismem), jak to dělal po celou dobu své vlády, která začala roku 1969. Také sem patří mírové ujednání v Súdánu roku 2005 v občanské válce křesťanského a ropného jihu s ústřední vládou.
Ani v Afghánistánu ani v Iráku to s budováním demokracie nedopadlo dobře. Z Afghánistánu je největší producent opia na světě a od roku 2005 se Taliban vrátil z hor i do měst. Početně slabé jednotky NATO a Američanů nemohou zemi o rozloze 650 tisíc kilometrů čtverečních s odhadem třiceti miliony národnostně pestrými obyvateli zvládnout.
V Afghánistánu se dokonce rýsuje první vojenská porážka NATO.
Vůdcové talibů i kajdistů se nadále skrývají a nadále řídí své operace a ovlivňují příznivce prostřednictvím video a audioposelství odvysílaných arabskými televisními kanály.
Palestinská lekce
Ani demokracie nepřinesla do regionu klid. V palestinských volbách v lednu 2006 zřetelně uspěl radikálně protižidovský Hamas. Nic na tom nezměnil ani několikaměsíční návrat izraelské armády do Gazy a od letoška existují v podstatě dva státy palestinských Arabů: zlý v Gaze a hodný v Předjordání ovládaný konciliantnějším Fatahem.
V Libanonu byli sice po vraždě magnáta Rafíka Harírího v únoru 2005 donuceni Syřané stáhnout své jednotky, ale jejich spojenci v zemi zůstali. Po Olmertově nezdařené loňské letní válce se šíitským Hizballáhem opět posílila moc prosyrských skupin a ohrozila protisyrskou vládu Siniorovu vzešlou z voleb. Izraelci rozbombardovali jih Libanonu a ochromili akceschopnost Hizballáhu.
Jeho vůdce Hasan Nasralláh, který válku vyprovokoval únosem dvou židovských vojáků, značně v arabských očích vyrostl jako člověk, který se dokázal Židům postavit více než jejich politici.
Bushova vláda se i po Baker-Hamiltonově zprávě z loňského konce roku, která doporučovala méně války a více diplomacie, odmítla soustředit na sjednání míru ve „válce všech předněvýchodních válek", v konfliktu mezi Araby a Židy v Palestině. Třebaže roku 2002 Bush uznal existenci dvou států v této historické zemi („roadmap").
Tak jako tak: v izraelském regionu není svět bezpečnější než před Bushovou válkou s islámským terorismem.
Kajda v Iráku
V Iráku se od roku 2004 rozhořel Kajdou importovaný sektářský teror, který se po únoru 2006 a zničení mešity v Sámaře, jednoho z šíitských poutních míst, změnil v občanskou či náboženskou válku s průměrně třemi tisíci mrtvými Iráčany měsíčně.
V Evropě se někdy sunnitsko-šíitské šílenství přirovnává k třicetileté válce v Ulsteru, srovnání však velmi kulhá.
Takových vrstev má ale chaos v Meziříčí několik. Protiamerický odboj je zjevně od roku 2006 nejslabší z nich. Proti Američanům se od počátku postavili z podzemí baasisté a vojáci Husajnova režimu, stejně jako sunnitští klerikové. Tušili, že šíité, američtí protisunnitští spojenci, dostali velkou šanci na převzetí moci nad Irákem a nad jeho celistvostí.
Na Američany a šíity útočili bojovníci konservativního vahhábitského džihádu z celého muslimského světa dovezení do Iráku, povětšinou ze Saúdské Arábie přes poušť nebo přes Sýrii.
Kajdisté pod vedením Jordánce Abú Musaba az-Zarkavího (zabit Američany v červnu 2006) zavedli nejhrůznější formy teroru, včetně sebevražedných akcí a vraždění unesených cizinců na kameru.
Zavedli únosy cizinců a významných šíitů a z této činnosti se v průběhu roku 2005 stala rozsáhlá podnikatelská branže v Iráku, která přispěla k rozsáhlému exodu. Metodu úspěšně v průběhu roku 2006 rozšířil v Afghánistánu mulla Dadulláh. V téže době se také zřejmě stala bin Ládinova Kajda finančně závislá na iráckých zdrojích.
Fronty irácké války
Baasisté a lidé z mocenského aparátu vytvořili v Iráku několik odbojových skupin. Šíité se zády krytými z Teheránu s jadernými ambicemi mají v Iráku dvě hlavní centra. Na jihu ve svatých místech Nadžafu a Karbaly je nejvlivnější ajatolláh Alí as-Sistání, nejvyšší náboženská autority iráckých šíitů, který se však světským záležitostem příliš nevěnuje.
Pouze doporučuje: začátkem září 2007 u něho v Nadžafu konsultoval předseda bagdádské vlády Núrí al-Málikí složení nové vlády.
Jih ovládá proíránská Nejvyšší islámská irácká rada (SIIC) vedená Abdal Azízem al-Hakimím (53). Do letošního května jmenovala Nejvyšší rada náboženské revoluce v Iráku (SCIRI). Disponuje provládními milicemi s názvem Badrova organizace či brigáda, které jsou vyzbrojeny z Íránu.
Řada jejích milicionářů přešla do svazku vládní policie, jejíž zkorumpovanost a naprostou nefunkčnost koncem srpna konstatovala i kontrolní instituce amerického kongresu.
Al-Hakíma přijal loni v prosinci v Bílém domu president Bush. Podpořil tak proti sadrovcům umírněnější větev iráckých šíitů, tu však, která je silně napojena na Teherán.
V rozhovoru pro německý časopis Spiegel v téže době popřel, že by jeho brigády byly ozbrojené (sic!) a že by šíitské eskadry smrti dostávaly peníze a zbraně z Íránu („co je pravda, ví bůh sám"). Američané a Britové mají jiné informace.
V Bagdádu ve čtvrti Madínat as-Sadr a ve středu země se držel Muktadá as-Sadr s Mahdího armádou, Džajš al-Mahdí. Sadrovi muži jsou hlavními šíitskými bojovníky na frontě války se sunnity. Obě šíitské skupiny se často střetnou v pouličních bojích na jihu Iráku, většinou v Basře.
Koncem letošního srpna překvapivě vyhlásil as-Sadr jednorázový klid zbraní, který je kupodivu jeho lidmi dodržován, třebaže jsou v Bagdádu a okolí honěni Petraeusovými Američany a několika sunnitskými skupinami.
Dalšími vrstvami irácké války jsou boje Kurdů o Kirkúk a Mosul s Araby a Turkmeny. Velkou frontu napříč vším vytváření silné mafiánské gangy v businessu s pašovanou ropou, zbraněmi a šmelinou všeho druhu střídající přízeň podle potřeby.
Triumf násilí
Pohyb po Iráku bez ozbrojené ochrany je nemožný. Před únosci a gangstery utekly do zahraničí podle odhadů agentury OSN téměř dva miliony Iráčanů a nejméně 1,5 milionu je běženci doma v Iráku, protože byli z náboženských důvodů vyhnáni ze svých vsí a městských čtvrtí.
Zaměstnanci bezpečnostní služeb tvoří po asi 160 tisících amerických vojáků od února 2007 druhý nejsilnější „kontingent" s asi padesát tisíc mužů. Tehdy začalo tzv. surge, slavné „vzedmutí" armádních počtů. Z toho 21 tisíc jsou zaměstnanci agentur ze Spojených států, 43 tisíce z ostatních částí světa a k tomu 118 tisíc Iráčanů, většinou bývalých vojáků a policistů Husajnova režimu.
Ještě nikdy v historii nebylo v akci tolik „soukromých armád" najednou a využití žoldnéřů se stalo ve Státech a v Británii podnětem pro debatu o jejich využití ve státních službách.
Peněz je dost
Roční náklady na jednoho amerického vojáka přitom přijdou na 120 tisíc dolarů, na jednoho žoldnéře 1,1 milionu.
O penězích se při slyšení generála Davida Petraeuse a amerického velvyslance v Bagdádu Ryana Crockera v kongresu moc nemluvilo. Armáda v Iráku a Afghánistánu jich však potřebuje stále více.
Nejnižší odhady výdajů na válečná tažení od 11. září 2001 říkají, že bylo proválčeno na pět set miliard dolarů. Nobelista za ekonomiku Joseph Stiglitz už v bilanci za rok 2005 mluvil dokonce v úhrnu všech souvisejících nákladů o dvou bilionech (sic!).
Letos stojí válka v Iráku podle analytického oddělení amerického kongresu (CRS) šest miliard dolarů měsíčně. To je téměř o dvacet procent více než loni.
Tohle číslo však má ještě jinou kvalitu. Rozpočet ministerstva obrany za rok 2006 činil 528 miliard dolarů, což jsou čtyři procent amerického HDP. Válčit mohou Američané tedy v Mesopotamii, pod Hindúkušem, případně v Íránu hodně dlouho; není to otázka peněz.
Co ale vláda nemá, je čas. Protože voliči se ptají čím dále více, zda to nejsou peníze vyhozené oknem, bez efektu pro šíření demokracie a bez porážky islámských teroristů.
Na snímcí: (1) američtí vojáci v ulicích Bagdádu, 13. září; (2) ozbrojený šíita v Karbale, 27. července; (3) polibek na dveře mešity imáma Kázima v Bagdádu, začátek ramadánu 14. září; (4) nejbojovnější z amerických prezidentů Bush oznamuje drobné úpravy počtů vojáků v Iráku, 13. září; (5) velitel v Iráku generál David Petraeus (vlevo) s velvyslancem Ryanem Crockerem v senátním zahraničním výboru, 11. září; (6) Národní hřbitov Arlington ve Virginii, 13. září 2007: počet padlých Američanů v Iráku se přiblížil čtyřem tisícům. (7) bratr šajcha kmene Abú Rišá v Anbáru, který patří do kmenového svazu Dulajmí Abdal Sattár přezdívaný Abú Rišá na snímku ze 3. září s prezidentem Bushem na americké základně. O deset dnů později byl zavražděn při bombovém útoku. Abú Rišá se loni postavil na americkou stranu proti svým sunnitským souvěrcům v irácké Kajdě.
Foto: (1, 6-7) Reuters, (2-5) AP
