Vysláním více vojáků do Iráku a korupcí sunnitského odboje se Američanům podařilo vzbudit dojem, že vymizel sunnitský terorismus: Irák zmizel z velkých zpráv.
V letech 2007-2008 si Bushova vláda vytvořila prostor pro jakžtakž přijatelný odchod z Iráku. Byly to plané naděje, což se potvrdilo v první Obamově dvouletce, neboť irácká armáda a policie bezpečnost na ulicích neudržely. V létě 2010 se do nich zákeřné sektářské vraždění vrátilo.
Po pěti letech krvavého chaosu přineslo zvýšení počtu amerických vojáků v Iráku pozvolné uklidnění. Kupodivu po aplikaci metody, po níž od roku 2005 volal pozdější presidentský kandidát republikánů John McCain a o níž nechtěl Bílý dům slyšet.
Významným momentem irácké války byl zvrat na sunnitské frontě. Američanům se podařilo v létě 2007 přesvědčit kmenové autority v provincii Anbár, aby se postavily teroru vahhábistických kajdistů, který se obracel i proti nim (viz předešlé díly seriálu).
Za americké peníze a výzbroj vznikly milice as-Sahva, Probuzení, Bdělost či Renesance (od února 2008 se jejich rada přejmenovala na Synové Iráku) v počtu asi osmdesáti tisíc mužů, v nichž se pod velením kmenových veličin sunnitského středního Iráku shromáždili mimo jiné bývalí baasisté.
Jidášských tři sta dolarů měsíčně
Byl to nástroj americké války, z něhož se mohl stát nástroj domácí války proti šíitské vládě, jak se oprávněně obávala šíitsko-kurdská koalice v Bagdádu.
V sunnitských oblastech a hlavně v al-Anbáru, na plochu největší z iráckých provincií s hlavním městem ar-Ramádí, se v průběhu roku 2008 stala as-Sahva politickou mocí kontrolovanou především Iráckou islámskou stranou. Šajch Abdal Sattar Abú Ríša, který se první postavil kajdistům v al-Anbáru, byl sice krátce po setkání s Bushem v září 2007 zavražděn nastraženou pumou, ale jeho program měl úspěch u dalších kmenových náčelníků i u bývalých baasistů.
Americká armáda dokonce přiznala, že se sblížila s řadou lokálních velitelů Kajdy a nechala je působit v milicích Sahva. Jistý Riad as-Sámarráí padl roku 2008 na americké straně, když pro nim zakládal odbojové partyzánské oddíly v Bagdádu už v dubnu 2003, jak potvrdila listu Washington Post armáda.
V září 2008 měla as-Sahva asi sto tisíc příslušníků, kteří měsíčně stáli Američany po třech stech dolarech na muže, více, než byla schopna platit Kajda.
Petraeusovo povýšení
Jistý Sajf Abdalláh (28) se magazínu Time prezentoval roku 2006 jako hrdý bojovník vahhábistů, který prý pomohl zabít tucty, ne-li stovky Američanů bombami, které vyráběl. O dva roky později na podzim v Bagdádu hlídkoval po ulicích ("není to tvrdá práce"), aby tam nikdo nikomu neubližoval.
Kdo ho platil? Americký daňový poplatník. Takové bylo "kouzlo" nové strategie, kterou generál Petraeus od roku 2010 hodlá použít i v národnostně, nábožensky a územně členitějším Afghánistánu.
Šíitsko-kurdská vláda měla podle dohod s Američany do armády a policie převzít 57 tisíc sunnitských milionářů, zbytek "synů" je prý na Američanech. Jak jsme viděli v předcházejícím dílu seriálu, dopadlo to jinak: bez práce zůstala většina z "polepšených" sunnitů a zase pokukují po kajdistech.
Prezident George Bush ve své poslední zprávě o stavu Unie 29. ledna 2008 vyzdvihl vojenské úspěchy taktiky generála Davida Petraeuse (dnes 58), který rok předtím převzal vrchní velení nad americkými jednotkami v Iráku. 16. září 2008 se jeho nástupcem stal gen. Ray Odierno (56), který právě měl k disposici 146 tisíc vojáků, sílu, s níž mohl zbořit celý Přední východ a posypat ho solí. Petraeus jako úspěšný velitel v poli povýšil do celoarmádního štábu.
Na nové fronty
Hillary Clintonová (dnes 63), která se tehdy ucházela o prezidentskou nominaci Demokratické strany, však Bushovi připomněla, že právě rok 2007 byl pro Američany nejkrvavějším rokem irácké války a že humanitární situace v zemi zůstala nadále zničující.
Taktika zajištěných středisek zbavených partyzánů známá z indočínské války před třiceti roky a zvýšení počtu vojáků v Mezopotámii ze sto třiceti na sto šedesát tisíc ("surge") přispěly ve středu země k uklidnění války mezi sunnitskými a šíitskými guerillami.
V Bagdádu byly obytné čtvrti sunnitů odděleny od šíitských betonovými zdmi, v sunnitské provincii al-Anbár byli ve spolupráci s místními klanovými náčelníky vytlačeni kajdističtí mudžáhidové.
Bojovníci Kajdy v Mezopotámii se od začátku roku 2008 soustřeďovali ve větším měřítku čistky v provincii Dijála, hraničící s Íránem (správní středisko Bakúba).
Oslabení kajdistů, většinou zahraničních legionářů sunnitského džihádu, patřilo k dalšímu ze zlomových momentů. V červenci 2008 odhadovali američtí armádní analytici, že džihádistů do Iráku za měsíc přijde asi čtyřicet; rok předtím to prý bylo asi sto deset.
Surge, dvířka domů
Někteří ze stratégů, jako generál letectva a ředitel CIA v letech 2006-2009 Michael Hayden, dokonce znovu tvrdili, že Kajda je blízko strategické porážce. Jak ukazují krvavé události z října a listopadu 2010 v Bagdádu, mýlil se a podobně to dopadlo se všemi odhady, či spíše zbožnými přáními, o konci arabských mudžáhidů s bin Ládinem v Paštunistánu.
Lze usoudit, že krvavý nástup Kajdy a chaos v Iráku v letech 2005-2008 možná zastavily George Bushe před útokem na Sýrii, teheránského spojence a zemi, odkud se mudžáhidové dostávali do Iráku, jak to alespoň chvíli vypadalo.
Nepřehlédnutelné je však také to, že "surge" přišla poněkud pozdě: sektářské čistky zuřily ve smíšených oblastech Iráku od února 2007, od výbuchů v Sámaře, a v průběhu onoho roku byly v podstatě ukončeny.
Vzhledem k tomu, že mimo domovy bylo v roce 2008 na téměř tři miliony Iráčanů a že zemi opustilo více než dva miliony ze 26 milionů obyvatel meziříční republiky, posloužila americká akce víceméně jako úklid po velké ráně a způsob, jak za sebou zavřít dveře s ostudou o něco menší.
