Rodí se válka občanská. XXXV. díl

Roku 2004 měli Američané situaci ještě pod kontrolou a pokusy o povstání zlomili. Šíitský jih, který nedokázal kontrolovat slabý britský kontingent, šel už svou cestou, stejně jako rodící se baasistický a kajdistický podzemní odpor.

Soudobý přístup k Afghánistánu, Iráku a celému problému Předního východu je důkaz klasického koloniálního myšlení: na velmocenskou představu se na místě napasuje skutečnost. Ať to stojí, co to stojí. Uvažuje a improvizuje se v rovině týdnů a měsíců, nikoli desetiletí a celkové rentability intervence.

Ostatně řada ekonomů vyčíslila, že v porovnání nákladů a zisku se žádné z evropských vlád koloniální éra nevyplatila.

Předchozí díl seriálu o arabském světě ZDE

Po technicky brilantní válečné operaci proti velmi slabému soupeři osvobozený lid masově žádné nadšení neprojevoval a Iráčané si žádnou vlastní vládu neustavili.

Nikdo ve Washingtonu nevěděl, co bude po válce a netušil, že dojde ke svým způsobem lidovému povstání - ale nikoli proti Američanům, ale k náboženské vyklizovací válce mezi sunnity a šíity.

V listopadu 2004 vydala Bushova vláda materiál "Národní strategie pro vítězství v Iráku". Floskule o šíření demokracie v Orientu měla zakrýt skutečnost, že Bushova vláda šla do války bez vize, co bude po ní, a že armáda neměla žádný jiný úkol než sesadit zlého muže na Tigridu. Chlapíka, jakých se po planetě potlouká tucet a další se rodí.

Ostuda bagdádské věznice

Irácké dobrodružství se proměnilo v nezvládnutelnou záležitost. Když koncem roku 2004 prosákly z nitra armády na veřejnost obrázky z bagdádské věznice Abú Graíb ukazující ponižování zajatců americkým vojenským personálem, stala se z "Iráku" světová ostuda: okupant exportující civilizaci se chová jako barbar (zřejmě čti: "jako my, kteří jsme na něco takového zvyklí," by řekli lidé z Orientu).

Skandály kolem mučení a vražd, které spáchali členové vládní šíitské policie a obnovované armády na sunnitech a naopak, takového ohlasu na Západě nedosáhly.

Veřejnost se v podstatě nikdy nedozvěděla, za co byli Iráčané v Abú Ghraíbu či jinde na amerických základnách vězněni, zda to jsou bandité-lupiči, bandité-partyzáni, šmelináři, socialisté nebo všichni jejich příbuzní.

Zatímco se od roku 2004 Američané a Britové doma přeli v novinách a vyšetřovacích komisích o to, kdo přišel s důkazy o Husajnově planetární nebezpečnosti nebo o jeho spojení s džihádisty, islámský svět se protiamericky radikalizoval.

K tomu mimo jiné přistupovalo to, že armáda ani oddíly vládních iráckých jednotek nebyly s to uchránit veřejná místa ani mešity, jak se potvrdilo 22. února 2006 při pumovém zboření šíitské svatyně v Sámaře, městě jinak převážně sunnitském.

První irácká vláda

26. června 2004 předal americký administrátor Iráku Paul Bremer správu země do rukou domácí přechodové vlády. V Iráku tehdy zůstalo na 140 tisíc amerických vojáků, jen o padesát tisíc méně, než kolik se jich rok předtím účastnilo tažení na Bagdád.

Shodou okolností po vyklizení Iráku v průběhu roku 2010 od bojových jednotek a vyklizení desítek základen zůstalo po 31. srpnu 2010 v Iráku podle smlouvy z listopadu 2008 rovněž pouze padesát tisíc Američanů na šesti základnách - pro výcvik irácké armády a boj s teroristy.

Na prvním zasedání první domácí vlády po pádu Saddáma Husajna v červnu 2004 schválil kabinet liberálního šíity Ajáda Allávího (dnes 65; angl. přepis Iyad Allawi) výjimečný stav. Umožnil na šedesát dnů v nebezpečných oblastech nařídit zákaz nočního vycházení, demonstrací, zatýkání podezřelých a mimosoudní domácí prohlídky.

Nová vláda se chtěla soustředit na dopadení teroristů ze zahraničí spojovaných s binládinovci. Za jejich vůdce se jasně rýsoval Abú Musab az-Zarkáví (podle jednoho z mučedníků z teroristova rodiště, z jordánského města Zarka). Vlastním jménem byl Ahmad Chalajlí (Khalayleh).

Nezávisle na vládě po něm pásli sunnitští baasističtí partyzáni soustředění ve Fallúdži, před válkou největším městě provincie al-Anbár. Podle vládních odhadů tehdy po celém Iráku bojovalo v létě 2004 36 sunnitských skupin a šest šíitských.

Po válce jako před ní

Americkým spojencům v Orientu se pohodlně dařilo udržet u moci. Nikoli ovšem v důsledku neokonzervativního "šíření demokracie" ani demokratizace. Ale právě naopak. Zmanipulovanou volební procedurou a soustavným stanným právem se udržel roku 2005 na Nilu u moci Husní Mubárak (dnes 82), který na rozdíl od erdoğanovského Turecka povolil v březnu 2003 přelety i přistání americkým tankovacím letadlům.

Přes silnou islamistickou oposici a téměř nekontrolovatelné poměry v pohraničí se stále držel pákistánský generál-pučista Parvíz Mušaraf (dnes 67), který do srpna 2008 vládl v jediném frontovém státě a nejdůležitější zemi americké války s islámským terorismem.

V Saúdské Arábii, kde panovnický rod udržoval a udržuje úzké styky s Bushovou rodinou, se podařilo roku 2005 odrazit řadu pokusů o ovládnutí významných měst kajdisty a zlikvidovat útoky na ropné cíle. Kajdisté ve vlasti vahhábismu se dodnes v Saúdově říši neprosadili, jejich podzemní síť byla zjevně významně narušena a většina ze zbylých náboženských banditů odešla po roce 2008 do ciziny, nejvíce do Jemenu.

Kromě toho měly speciální oddíly Delta Force a další americké jednotky k dispozici utajovanou základnu u města Arar na severu Saúdské Arábie poblíž hranic s Irákem.