Jak se ceny ropy pomalu sunou k magické hranici sta dolarů za barel černého zlata, geopolitická rovnováha se pomalu přesunuje. Svět má své nové vítěze a poražené.
Když nekomunistický svět v roce 1973 poprvé pocítil ropný bič, který upletly členské státy OPEC (Organizace zemí vyvážejících ropu), zasáhla ho recese a stagnace.
Spojené státy poprvé od druhé světové války neměly dost paliva pro své občany. Wallstreetská burza ztratila na hodnotě o téměř sto miliard dolarů a v Británii růst cen ropy způsobil energetickou krizi.
Ropné šoky po Jom Kippurské válce jasně ukázaly vítěze a poražené. Vyhrál takzvaný „třetí svět", který dal Západu zřetelně na srozuměnou, že už se nehodlá nechat vykořisťovat. Západ si naopak uvědomil, že na šetření energií asi něco bude a že zlaté časy skončily.
Dnes se opět schyluje k jednomu ropnému šoku. V nejbližší době padne bariéra jednoho sta dolarů za barel ropy. Ve středu ropa 
stoupla na asijských trzích nad devadesát osm dolarů za barel. Je jen otázkou času, kdy půjde celosvětově nad sto. I když rozdíl není tak skokový jako před třiceti lety, stejně lze hovořit o šoku.
V jižní Číně musel čekat řidič kamionu Wang Pchu-i hodinu a půl, než ho obsloužili. Nakonec si kvůli nedostatku benzinu mohl načerpat jen devadesát litrů. Takových jako on lze po celém pobřežním pásu nalézt tisíce a tisíce.
Ve Spojených státech, zemi hojnosti, budou trpět vysokými cenami především domácnosti. Až napadne první sníh, jednašedesátiletá Grace Murphyová si ve svém massachusettském domě topení nezapne. „Nemůžu si koupit topný olej, protože na to nemám," řekla agentuře Reuters. Ceny za rok poskočily o padesát procent nahoru a spoustu lidí překvapily.
V USA sice používá topný olej jen sedm procent domácností, ale v chladnějším pásu na severu už je to třetina a ve státě Maine dokonce sedmdesát procent.
Silné euro, silná ropa
Představa tříciferné částky za barel ropy přepisuje ekonomickou i politickou mapu světa a zpochybňuje některé staré teorie o rozdělení moci. Země bohaté na ropu se nyní těší z historických úspěchů a možností, které se před nimi otvírají. Ti, kteří musí drahocennou surovinu dovážet, čelí stoupajícím sociálním a hospodářským výdajům.
Zvládnutí nových pořádků se rychle stává hlavním problémem globální politiky. Rovnice však zůstává stejná: vývozci si užívají své výhry a dovozci větších nákladů. Ale některé státy berou náklady s lehkým srdcem.
Například Německo. Ačkoliv dováží téměř veškerou ropu, těží z rostoucího obchodu s Ruskem a zeměmi Blízkého východu, které investují své ropné zisky. Za posledních pět let vzrostl německý export do Ruska o 128 procent. Export do USA jen o patnáct.
V Evropě slouží jako hradba proti rozkolísanému ropnému trhu pevné euro. „Pro Evropany," řekl podle listu International Herald Tribune analytik Mezinárodní energetické agentury David Fyfe, „je stodolarová hranice téměř symbolická."
Jinde znamená mnohem víc. Pro rozvojové země to může být nástroj rychlé transformace, nebo prostředek na cestě k utopické socialistické společnosti.
Na ropných křídlech revoluce
Ve Venezuele se vizionářský revolucionář Hugo Chávez nebojí nastavit laťku pro „nového člověka" vysoko. Má na to peníze. Jeho socialistická revoluce by se bez zisků z ropy udusila. Takhle si jeho lidé užívají luxus bezplatné zdravotní péče, vzdělání a levného jídla.
Na ropu bohatá Angola se může oproti období předchozích tří let radovat z pětadvacetiprocentního nárůstu zisků. Vláda horlivě ukazuje, že si peněz užívají i normální lidé. Přestavěla 3 800 kilometrů silnic, zrenovovala čtyři letiště a položila sedm set kilometrů železnice.
Nicméně problémem stále zůstává korupce. V Angole je podle průzkumu místních novin mezi dvaceti nejbohatšími lidmi sedmnáct úředníků, kteří mají, nebo měli přístup k ropě. Organizace Transparency International pak umístila Venezuelu na 162. místo ze 179 států světa.
Čína, která musí dovážet přes polovinu ropy, aby stačila promazávat kolečka ekonomiky, čelí zásobovacím problémům v nejvyspělejší oblasti u pobřeží. Rafinerie totiž odmítají dodávat palivo za neziskové regulované ceny. Pokud bude růst pokračovat, budou muset i soudruzi z Pekingu uznat tržní mechanismy a sáhnout hlouběji do kapes dělnické třídy.
Indie je na tom možná ještě hůře. Ekonomika zde roste podobně rychle jako v sousední Číně, ale dováží sedmdesát procent ropy. Strategické rezervy neexistují a rostoucí ceny pocítí hlavně miliardová populace druhé nejlidnatější země světa.
Jinak je na tom Rusko. Před necelými deseti lety téměř vyhlásilo státní bankrot a dnes ruské trhy bzučí životem. Letecké společnosti přidávají spoje do Moskvy a za sedm let tam bude olympiáda.
Prezident Putin používá ropu na financování „primárních národních plánů" jako je zlepšená zdravotní péče, vzdělání a přístup ke kvalitnímu bydlení. Jak sám Putin před blížícími se volbami do parlamentu, kam kandiduje, připomněl: „Všichni si pamatujeme stav země před sedmi osmi lety."
Před osmi lety stál barel ropy šestnáct dolarů.
Foto: archiv
