Díky jakési výstřednosti historie, která sahá tak daleko do minulosti, že už si nikdo doopravdy nepamatuje, jak to vlastně bylo, umí téměř každý muž, žena a dítě v odlehlé horské vísce Covkra-1 v jihoruském Dagestánu chodit po visutém laně. Vesnické děti se po školním vyučování baví balancování na ocelovém laně, napnutém jedno patro nad zemí.
"Vůbec se nebojím," chvástá se 12letý Magomed Gadžijev, stojící na zpustlém poli na okraji vesnice. "Moje máma byla provazochodkyně a já budu taky provazochodec."
Za ním osmileté děvčátko v bledězelených šatečkách opatrně kráčí po laně napnutém ve výšce patrové budovy, dlouhém asi jako náklaďák s přívěsem. V rukou drží ve výšce pasu třímetrovou tyč, která jí pomáhá udržovat rovnováhu, pod ní ale nejsou žádné matrace či polštáře, jež by zmírnily její pád.
V dobách své největší slávy v letech po druhé světové válce dodávala Covkra-1 provazochodce sovětským cirkusům. Bavili davy po celém světě odvážnými akrobatickými kousky a získávali Sovětskému svazu nejvyšší umělecká ocenění. Toto období skončilo asi před 30 lety, tradice ale nikdy zcela nezanikla, a vesnice se teď snaží vzkřísit svou reputaci světového centra provazochodeckého umění.
Covkra-1, pojmenovaná tak proto, že nedaleko je druhá Covkra, je zemědělskou vsí v Dagestánu, republice vklíněné mezi Čečensko na západě a Kaspické moře na východě na rozbouřeném ruském severním Kavkaze.
Z Machačkaly, špinavé dagestánské metropole, je to do Covkry čtyři hodiny jízdy po asfaltových silnicích a prašných cestách přes rozeklané hory a hlubokými údolími s příkrými úbočími, kde si vesnice zachovávají nezávislé jazyky a kulturu.
V centru Covkry sedí vrásčitý 72letý Nuch Isajev a před očima se mu promítá život. Opodál prostá pamětní deska připomíná 17 mužů a žen, kteří vísku proslavili v cirkusovém světě svými akrobatickými kousky.
"Zlatá éra trvala od 50. do 70. let (20. století)," říká Isajev. "Tehdy o nás věděl celý svět a my byli s to vyprodat svým provazochodeckým uměním cirkus v kterékoliv evropské metropoli."
Dva nejslavnější provazochodci z Covkry byli odměněni cenou Zasloužilý umělec Sovětského svazu, oceněním, které dostávali především spisovatelé, malíři, baletní umělci a operní zpěváci.
Mezi vesničany se traduje, že provazochodecké umění v jejich obci vzniklo tak, že zdejším mladíkům se už zajídalo chodit celé dny pěšky za děvčaty žijícími ve vsích na sousedních horských svazích, a tak si vymysleli zkratku. Napjali lano z jednoho úbočí údolí na druhé a po něm ručkovali na milostné schůzky. Ti nejodvážnější, aby se předvedli, začali po laně chodit a obratnost při tomto husarském kousku se postupně stala oceňovaným testem mužnosti.
S rostoucí popularitou sovětských cirkusů po druhé světové válce odcházely desítky těch nejlepších bavit davy svými odvážnými kousky a akrobatickými čísly ve městech po celém světě.
"Museli jsme tehdy tvrdě pracovat, abychom se uživili, a provazochodectví bylo způsobem úniku," vzpomíná s úsměvem Isajev. "Teď ale chce většina z vesnice odejít. Ale jak vidíte, život je teď skvělý, dosyta se najíme a žije se nám dobře." Zatímco Isajev mluví, míjí ho shrbená stařenka pohánějící osla s balíky sena, dvě děvčátka běhají dřevěnými vrátky sem a tam a snědý muž nese vidle z pole.
Počet obyvatel Covkry klesl od 80. let minulého století ze 3000 na 400, říkají vesničané. Ale 45letý Ramazan Gadžijev, otec dvanáctiletého Magomeda, má v plánu to změnit a vzkřísit pověst Covkry. Před osmi lety znovu otevřel provazochodeckou školu.
"Nejlepší provazochodci pocházeli kdysi z Covkry, ale teď jsou z Číny a Japonska," vypráví a sleduje chlapce balancujícího na laně. Ten se přikrčil, položil se na záda, pak ladně znovu vstal a odkráčel na konec provazu. "Doufám, že jednoho dne budou opět slavní," říká Gadžijev. "Provazochodci z Covkry budou znovu vystupovat v Americe, Británii a Japonsku."
FOTO: molodist.com
