Gruzínský kolaps

Francouzská revoluce měla své jakobíny, ruská revoluce se utopila v rudém teroru. Po pokojných revolucích v době nedávno minulé se zdálo, že nepovedou k násilným kontrarevolucím. Bohužel, jedna právě nastala.

Stačil týden, aby gruzínský prezident Michail Saakašvili, přezdívaný Míša, způsobil americké politice podpory demokracie více špatného než celý tucet Parvízů Mušarafů, napsala v polském listu Gazeta Wyborcza publicistka Anne Applebaumová.

Nikdo nečeká, že se Pákistán stane vzornou demokracií. Avšak očekávání vůči Gruzii byla překvapivě velká.

Míšova válka

Tyto naděje se však rozvály v oblacích slzného plynu policejních jednotek, které Saakašvili poslal proti demonstrantům. Šéf projektu na podporu reformujících se demokracií Bruce Jakson to vystihl: "Byl to velmi špatný den, dokonce i pro ty z nás, kteří se profesionálně věnujeme státům páchajícím sebevraždu."

Gruzie nikdy nelákala nadšence ze Západu jako Chávezova Venezuela. Ale mezi lidmi, kteří pozorně sledují situaci delší čas, panovaly o Míšovi vážné pochyby. Kolují o něm šokující historky: o výbuších zlosti, o náchylnosti k vínu, ženám a prý i k mučení.

Prezident USA před dvěma lety vsadil vše na jednu kartu, když během návštěvy Gruzie chválil hostitele za "budování demokratické společnosti, ve kterém kvete svoboda slova, svobodně působí opozice a jednoty se dosahuje pokojně".

Poté, co Saakašviliho pohůnci nejenže potlačili masové demonstrace, ale také zdemolovali soukromou televizi, se výrok zdá být nejen naivní a předčasný, ale i užitečně idiotský, jak by pravil Lenin.

Revoluce, s. r. o.

Dalo se předvídat, že věci v Gruzii půjdou špatným směrem. Bylo to skoro jisté. To se stává všem revolucím, i těm nenásilným. Stačí se podívat na desetiletí po roce 1989, kdy skoro ve všech středoevropských zemích volby znovu vynesly k moci komunisty.

V další dekádě však mnoho komunistických stran ztratilo podporu a politici v regionu postupně získávali na kompetentnosti a předvídatelnosti. Z dlouhodobého hlediska otázka nezní, zda revoluce sejde na špatnou cestu, ale jak se to stane a jak dlouho potrvá, než se to napraví.

Gruzie v posledních pár letech udělala velký pokrok - rostou investice, hospodářství kvete, infrastruktura se dává dohromady z postsovětského zhroucení. Ale chybí tradice pokojného předání moci.

Na omluvu Gruzie by se toho dalo říci hodně a Saakašvili to hojně využívá. Zeměpisná poloha ani doba nepřejí pokojné cestě k demokracii.

Proti všem

Není už počátek 90. letech, kdy Rusko bylo zaujato samo sebou a Západ neměl nic lepšího na práci než dávat Východoevropany do kupy. Nelze pochybovat, že Putin udělal vše, aby oslabil Saakašviliho postavení - od hospodářských sankcí, přes podporu separatistických hnutí až po hrozbu vojenské intervence.

Ale Saakašviliho obviňování celé opozice, kritických novinářů a demonstrantů z kolaborace s Ruskem je málo věrohodné. Bez ohledu na to, jaké má prezident problémy, nelze je vyřešit rozbíjením televizního zařízení.

Ironií osudu vše vypadá jako opakování chyby jiného amerického prezidenta, spáchané nedávno a ve stejné končině. Po celá 90. léta Bill Clinton usilovně namlouval Borisi Jelcinovi, že je demokrat, summit po summitu ho dával za vzor. Dokonce i tehdy, kdy Jelcin rozehnal parlament tanky, vzkřísil KGB a jako následníka pomazal Vladimira Putina, americká vláda stále skloňovala "demokracii" a "volný trh", aby přiživila naději, že všechno dobře dopadne.

Nedopadlo. Sázka na "přátele" se neliší od sázení na vítězného koně v dostizích. Dobře to může dopadnout jen tehdy, pokud budeme budovat instituce, a ne rozmazlovat jejich vůdce. Doufejme, že příště se to povede.

Foto: AP