Diktátor s laskavou tváří
Islam Karimov: otec Uzbeků s rákoskou v ruce

Laskavý otec národa, nebo diktátor a autokratický vládce? Kým opravdu byl prezident Uzbekistánu Islam Abduganijevič Karimov? Muž, který stál v čele země dvacet sedm let, v pátek 2. září zemřel. Může jej vůbec někdo nahradit?

Ulice Taškentu je zacpaná auty. Červenou na semaforu střídá zelená, ale stojíme dál. Na každé křižovatce drží v bočních ulicích kolonu aut několik policistů. Co se děje? Proč nejedeme? "Prezident jede z práce," odvětí řidič a v jeho hlase je cítit hrdost. Islam Karimov pospíchá, a protože je prezident, není nic divného, že dvakrát denně se v ulicích Taškentu zastaví doprava. Jednou, když jede do úřadu, podruhé při návratu do rezidence. Nikdo se netváří naštvaně, nikdo nekroutí hlavou. Řidiči pokuřují ve svých žigulících a trpělivě čekají, až každodenní obřad skončí.

Karimomova popular ita byla v Uzbekistánu opravdu velká a snad i nepředstíraná. Ekonomika rostla, v zemi byl klid a díky dotovaným potravinám se ani obyčejným lidem nežilo špatně. Komu děkovat? Přece prezidentovi! Není divu, že v loňských volbách získal přes devadesát procent hlasů. O férovosti hlasování si nikdo ani v Uzbekistánu nedělal iluze, ale ani v rovných volbách by nejspíše nevyhrál nikdo jiný. Lidé měli Karimova opravdu rádi.

Prezidentem byl zvolen celkem čtyřikrát. Zářná kariéra na to, že vyrůstal v dětském domově. Po studiích se vypracoval do aparátu komunistické strany, cestu do nejvyšších politických pater mu otevřela funkce ministra financí Uzbecké SSR.

V čele země stál od roku 1989, kdy se stal generálním tajemníkem Komunistické strany Uzbekistánu. O rok později pak i prezidentem Uzbecké SSR. Nakonec vládl dvacet sedm roků! Jistě, jednou si nechal v referendu přidat k funkčnímu období ještě pět let, dalším plebiscitem si zase prodloužil svůj prezidentský mandát z pěti na sedm let. S rozpadem Sovětského svazu zprvu nesouhlasil, když k němu nakonec došlo, stal se prvním prezidentem nezávislého Uzbekistánu. Karimov byl vždy velký pragmatik.

Zářné chvíle zahraniční politiky

Byl 1. říjen 2001. Do úderu Spojených států na Tálibán a al-Kajdu v Afghánistánu zbývaly hodiny a Američané uzavřeli s Karimovem pro ně klíčovou dohodu. Uzbekistán dal USA k dispozici základnu s letištěm, odkud mohly startovat vojenské letouny. Politik z dosud zapomenuté země, o které se psalo jen v souvislosti s porušováním lidských práv, dostal pozvání do Bílého domu a zpět si odvezl podporu ve výši čtvrt miliardy dolarů (některé prameny uvádějí dvojnásobek). Hvězda Islama Karimova na nebi světové politiky byla na vrcholu.

V roce 2003 přišel list New York Times se zjištěním, že přes Prahu přepravuje CIA do Uzbekistánu Iráčany podezřelé z napojení na teroristické sítě. V Taškentu se měli podrobit výslechům a mučení. Paradoxní je, že týrání se mělo odehrávat právě v Uzbekistánu. V zemi opakovaně kritizované za drastické praktiky používané bezpečnostním aparátem. Minimálně dva případy jsou zdokumentované: Muzafar Avazov a Husnidin Alimov byli uvařeni zaživa.

Tehdejší britský velvyslanec v Uzbekistánu Craig Murray tvrdí, že je to jen špička ledovce: "Opakovaně jsem se setkal s oběťmi mučení i s pozůstalými po obětech. Uzbecký režim si nezadá se Severní Koreou." V Taškentu sloužil Murray v letech 2002 až 2004. V době, kdy do Uzbekistánu vozily vězně i Spojené státy.

Autorem článku zpravodaj Českého rozhlasu Jaromír Marek

ZBYTEK ČLÁNKU SI PŘEČTĚTE V NOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ VYŠLO V PONDĚLÍ 12. ZÁŘÍ.