Když Raisin panelák zasáhl granát, zabil naráz tucet lidí

To je konec, pomyslela si Raisa, když jejich dům v Mikolajevce zasáhl dělostřelecký granát. Střela smetla velkou část paneláku. Pod troskami zemřelo dvanáct lidí, jednu ze sousedek se podařilo záchranářům vytáhnout ještě po třech dnech. Její a další příběhy zaznamenal koordinátor Člověka v tísni pracující přímo na místě.

Pokračující ozbrojený konflikt na východní Ukrajině už z domovů vyhnal statisíce lidí. Utíkají především kvůli hrozbě ostřelování, zničeným domům a kolapsu služeb. Podle UNHCR (Úřady vysokého komisaře OSN pro uprchlíky) je na Ukrajině oficiálně přes 139 000 vnitřních uprchlíků a 188 000 lidí uteklo od ledna do Ruska. Reálná čísla ale budou daleko vyšší.

Ruský velvyslanec u OSN hovořil v prvním srpnovém týdnu o osmi stech tisících lidech, kteří uprchli před válkou na území Ruské federace. Tato čísla můžou být nadsazená, ale to nic nemění na faktu, že region zažívá humanitární krizi.

"Na mnoha místech neteče voda, nefunguje elektřina ani plyn a lidé se ukrývají ve sklepech. Banky jsou navíc zavřené, a tak se lidé nemohou dostat ke svým úsporám," popisuje situaci koordinátor humanitární pomoci Tomáš Vlach. "Z nemocnic utekla většina personálu, docházejí léky a pacienti tu často leží jen při svíčkách," dodává s tím, že lidé většinou nacházejí útočiště u svých příbuzných nebo v uprchlických centrech.

Zavalí mě to, nebo ne?

"Bylo to krátce před devátou ráno. Výbuch, plno prachu, už jsem myslela, že je konec. Vyběhla jsem z bytu na schody, kolem se různě prohýbaly panely, říkala jsem si - zavalí mě to, nebo ne? Nakonec jsem to riskla a běžela," vzpomíná Raisa Jelisjevová na okamžik, kdy její dům v Mikolajevce nedaleko Slavjansku zničil dělostřelecký granát.

Střela smetla velkou část paneláku. Pod troskami zemřelo dvanáct lidí, jednu ze sousedek se podařilo záchranářům vytáhnout ještě po třech dnech. Náhradní ubytování úřady uprostřed války neřešily. "Pomohli sousedi s malým kamrlíkem kus vedle," říká paní Raisa.

Už napohled je jasné, že stavbaři budou muset část dlouhého paneláku strhnout. Otázka je, jestli se dá vystavět znova a kdo to zaplatí.

"Co bude dál, nevím. Mám čekat? Nebo odjet pryč? Do Ruska? V Petrohradu jsem se narodila," zamyslí se Raisa. "Kam bych jezdila - bez peněz. A stejně mě tam nikdo nečeká," říká po chvíli.

Záchranka nefunguje, mrtvé pohřbívají na dvorech

Zatímco na začátku června se počet vnitřních uprchlíků z doněcké a luhanské oblasti podle UNHCR pohyboval kolem 2600, na začátku srpna už jich bylo 102 600.

Jedním z nich je i sedmiletý Maxim, který před pár dny utekl z Luhansku do Popasné, kde jemu a příbuzným z Pěrvomajského starosta přidělil místo v ubytovně jedné z místních továren. Frontová linie je ale jen pár kilometrů odsud a granáty létají každou noc. Ukrývají se proto ve sklepě. V ubytovně si ale mohou vařit, lidé nosí potraviny a nocleh mají zdarma.

Se životem v ostřelovaném městě se to nedá srovnat. "V Pěrvomajském nefungují obchody. Separatisti i někteří místní všechno rozkradli," vypráví další obyvatel ubytovny Nikolaj s tím, že denně vybuchují granáty a jsou mrtví a ranění. Lidé si přitom musejí poradit sami.

"Nefunguje záchranka ani hasiči. Když už dojde k nejhoršímu, pohřbívají lidé své mrtvé ve dvorech, protože jakákoli cesta po městě je nebezpečná," dodává Nikolaj.

Dostat se z ostřelovaných oblastí přitom není jednoduché. Odvážní taxikáři si za cestu mezi frontovými liniemi berou v přepočtu až tisíc korun.

Podle uprchlíků může třísetkilometrová cesta z oblasti bojů kvůli objížďkám a zátarasům trvat až čtyřiadvacet hodin.

Další možností je utéct přes louky a pole, kde ovšem leží miny. Přesto tudy chodí lidé i s dětmi.

Maxim s ostatními proto zůstává v Popasné a stále doufá, že na podzim ještě stihne školu. "Ale kde," zamýšlí se hoch a po chvíli si sám odpoví: "Máma říká, že budu chodit do té přes ulici. Doma v Luhansku." Podobně dnes uvažuje přes dvacet tisíc dětí, které jsou mezi registrovanými uprchlíky.

Podle posledních informací je v oblasti 117 částečně nebo zcela zničených škol.

Výbuch, a náhle hleděli z obýváku na ulici

Ukrajinka Olga Babrickaja a Ruska Marina Pavličenko trpěly během bojů v Semjonovce nedaleko Slavjansku spolu. Marina navíc při bojích přišla o manžela, který pracoval jako údržbář v psychiatrické léčebně.

Zabil ho granát. "Zůstaly jsme tu samy. Dvě ženské v jednom domě," říká Olga s tím, že se všichni z domu odešli buď do Ruska, nebo k příbuzným.

Uklidily, natáhly na rozbitá okna igelit a pak začalo obléhání úřadů, aby obnovily dodávky elektřiny a vody. Na plyn stále čekají, stejně jako na komisi, která by měla určit rozsah škod a případnou kompenzaci, kterou by lidé mohli dostat po skončení konfliktu od vlády.

V tu ale doufá málokdo. Obě přitom berou plat v přepočtu dva tisíce korun měsíčně. "To je jen na přežití, ale nic za to nepostavíme. Co s tím budeme dělat? Prostě necháme dům, jak je, a budeme doufat, že buď ho někdo opraví, nebo nám prostě spadne na hlavu," říkají svorně.

To Nina Kravets z nedalekého Kramatorsku má štěstí, že jejich dům je na očích, a tak starosta slíbil opravu. "Naštěstí jsme v té místnosti nespali," vzpomíná Nina na noc, kdy uslyšeli výbuch a najednou se dívali z obýváku přímo dolů na ulici. Nábytek a vybavení bytu, na které vydělávali celá léta, zničil jediný granát.

I Češi můžou pomoci - prostřednictvím ČvT

"Člověk v tísni chce pomáhat vnitřním uprchlíkům, ale také lidem, kteří se vracejí do poničených oblastí, opravují poškozené domy a byty a zároveň se musejí vyrovnat se složitou ekonomickou situací nebo ztrátou zaměstnání.

Budeme se zaměřovat na nejponičenější oblasti, přičemž první kolo asistence plánujeme v nejbližších dnech," vysvětluje koordinátor ukrajinských programů ČvT Ondřej Nádvorník. Pomoc bude třeba také s přípravou na blížící se zimu. Mnoho uprchlíků totiž přebývá v místnostech, které na nízké teploty nejsou připravené.