Volby v Kyrgyzstánu měly pokojný průběh, což může být krokem k novému počátku v této středoasijské zemi. Pětiprocentní hranici překonala řada stran, ale žádná nezískala absolutní většinu. Občané zvolili mnohost, což ztíží koaliční jednání o budoucí vládě.
Kyrgyzstán byl zřejmě v neděli svědkem prvních zcela svobodných a demokratických voleb v dějinách celé Střední Asie. Kdo ale očekával vítězné tažení kyrgyzských reformátorů, musí být podle tamních médií zklamán.
Silnou podporu bude mít v budoucím parlamentu myšlenka těsné spolupráce s Ruskem. Velký počet poslanců napříč politickými stranami podle zpravodajského serveru Vesti.kg spoléhá na Moskvu jako na záruku kyrgyzské stability. Pro Spojené státy prý bude nejspíš platit opak. "Vyhlídky americké vojenské základny v Manasu se po volbách značně zhoršily," soudí analytik Kirill Lucjuk.
Vítězem se stala strana Ata-Žurt, která je v opozici k prozatímní vládě. V parlamentu bude pravděpodobně zastoupeno pět politických stran.
Po sečtení víc než 95 procent hlasů získala Ata-Žurt (Země otců) 8,6 procenta z nich, a měla by mít ve stodvacetičlenném jednokomorovém parlamentu 29 poslanců. Na druhém místě skončila sociální demokracie s 8,1 procenta, třetí je se 7,4 procenta hlasů politická strana Ar-Namys (Důstojnost).
Poslanecká křesla ještě získaly strana Republika vedená vlivným podnikatelem Omurbekem Babanovem a prozápadněji orientovaná Socialistická strana Ata-Meken. Volební účast přesáhla 56 procent.
Vítězná strana Ata-Žurt sdružuje řadu stoupenců svrženého režimu Kurmanbeka Bakijeva a hlásá ideje kyrgyzského nacionalismu. Ve volbách uspěla i strana Ar-Namys bývalého kyrgyzského premiéra Felixe Kulova, která samu myšlenku parlamentní demokracie odmítá a prosazuje silnou prezidentskou správu podle ruského modelu.
Sociální demokracie a strana Ata-Meken, v jejichž čele stojí protagonisté dubnového povstání proti Bakijevovi, získaly ve stodvacetičlenném parlamentu dohromady jen 45 hlasů.
Klanové rozdělení se přenáší do parlamentu
Problém, se kterým nyní zápasí kyrgyzští politici, stál v různých etapách dějin před elitami mnoha východních a afrických zemí.
Zní následovně: jak zajistit stabilitu státu v podmínkách hlubokého regionálního a klanového (etnického, náboženského, kmenového) rozdělení společnosti, napsal dnes ruský list Kommersant.
Podstata problému tkví v tom, že při chybějící rovnováze zájmů ve společnosti, která se skládá z četných skupin vnitřně spjatých pevnými rodinnými a klanovými vztahy, "neuspokojené" skupiny plně přecházejí k opozici vůči vládnoucímu režimu. Jakmile jejich počet dosáhne kritického množství, nastává sociální výbuch.
Historie učí, že stabilita takových společností vyžaduje postavu autoritářského vůdce, který i za cenu nepříliš demokratických, nejčastěji represivních opatření nenechá zemi rozpadnout se na kusy.
Jako představitel jednoho z klanů dává nejtučnější kousky ze společenského koláče své skupině, ale snaží se nezapomenout na druhé a hází jim drobky z panského stolu. Současně hned v zárodku potlačuje jakékoli projevy nespokojenosti.
Takové je obecné schéma. Konkrétních historických příkladů je veliké množství. Stačí připomenout jediný.
Irácký příklad
Irácký vůdce Saddám Husajn patřil k sunnitské menšině, která kontrolovala všechny důležité pozice ve státním aparátu, v silových strukturách a ve vládnoucí straně. Šíitské většině bylo dovoleno věnovat se obchodu a podnikání, Kurdové žili izolovaně na severu.
Pak Američané vtrhli do Iráku, svrhli Saddáma a nastolili parlamentní republiku. Klíčové pozice přirozeně převzali šíité. Sunnité reptají, mnozí se chopili zbraní, Kurdové se plně oddělili a fakticky ignorují ústřední moc.
V důsledku budoucnost Iráku jako jednotného státu po konečném stažení amerických vojsk budí vážné pochyby. Může se rozpadnout, tak jako se například rozpadlo Somálsko, které také plně zapadá do zmíněného schématu.
Pokud jde o postsovětský Kyrgyzstán, jeden po druhém se tu zhroutily dva poloautoritářské režimy. Stalo se tak nejen proto, že jim chyběla krutost, vlastní sousedům ve Střední Asii, ale i kvůli relativní skouposti zdrojů, které bylo těžké rozdělit tak, aby "vlastní" byli uspokojeni a "cizí" zpacifikováni.
Nynější plán zavést v zemi parlamentní formu vládnutí není nic jiného než pokus přeměnit parlament v místo, kde se různá regionální a klanová uskupení budou domlouvat mezi sebou.
V případě úspěchu půjde o historický průlom a vzor k následování. Pokud zkrachuje, nebude Kyrgyzstánu co závidět.
