Do ruské metropole se vrátil další ze sovětských symbolů, obří socha "Dělník a kolchoznice". Socha vysoká 24,5 metru stávala po desetiletí před výstavištěm úspěchů sovětského hospodářství a pohledem na dílo Věry Muchinové také začínaly snímky z moskevského filmového studia.
Staronové dílo dnes v záři reflektorů a ohňostroje odhalil starosta Jurij Lužkov. Nyní mají "Dělník a kolchoznice" setrvat na svém místě přinejmenším další století.
Stav chátrající plastiky si v roce 2003 vynutil její sejmutí z rozpadajícího piedestalu před hlavním vchodem na výstaviště. Mnozí si mysleli, že "Dělník a kolchoznice" zmizeli navždy jako celý Sovětský svaz. Ale po opravě, která prý stála více než miliardu rublů, je socha zase zpět, podobně jako verše oslavující komunistického diktátora Josifa Stalina ve vestibulu jedné z opravených stanic moskevského metra.
Původně se socha tyčila nad sovětským pavilonem na pařížské výstavě v roce 1937, přímo naproti stánku nacistického Německa - a Sovětům se prý skutečně podařilo expozici tehdejšího soka zastínit.
Problém však spočíval v tom, že socha byla zhotovena z experimentálního materiálu, milimetrové nerezové oceli, takže po rozřezání autogenem na 57 dílů nepřežila transport z Paříže do Moskvy. Sochařce nezbylo než fakticky vytvořit kopii originálu z již silnější dvoumilimetrové oceli. Plastika byla v roce 1939 umístěna před výstaviště. Oprava tak stihla 70. výročí instalace, když už ne 120. výročí sochařčina narození.
Samo výstaviště bylo mezitím přejmenováno z "Výstavy úspěchů národního hospodářství" na "Všeruské výstavní centrum". Ale při rekonstrukci památníku se podařilo naplnit původní záměr autorky, takže podstavec pod sochou se zvýšil z 11 na 34,5 metru. Časem v něm má vzniknout muzeum Muchinové. Zatímco původně dílo vážilo 80 tun, nyní "přibralo" na 189.
Vítězství v soutěži o sochu na světovou výstavu bylo i rehabilitací kupecké dcerky Muchinové po návratu z vyhnanství ve Voroněži. Tam se dostala po nezdařeném pokusu o emigraci, ke kterému se odhodlala v roce 1930 po článku v sovětském tisku hanobícím jejího manžela, známého lékaře Alexeje Zamkova.
Manžele s padělanými pasy však tajná policie zatkla už v Charkově na Ukrajině. Z nemilosti pomohl páru až Zamkovův prominentní pacient, spisovatel Maxim Gorkij, který je uchránil i od dalších nepříjemností.
Muchinové neuškodilo ani udání ředitele podniku, který plastiku zhotovoval, že prý záhyby šálu na sousoší připomínají profil Stalinova nepřítele Lva Trockého, vypuzeného mezitím do exilu a posléze zavražděného v Mexiku. Udání prý během noční návštěvy dílny prověřil sám Stalin.
Do konečné podoby díla promluvila sovětská vláda. Muchinová původně počítala, že proletář a jeho družka budou nazí, ale musela je obout a ošatit, jakož i odstranit váčky pod očima kolchoznice. Až pak mohlo být dílo socialistického realismu považováno za dokonalé. Postupem času se stalo i jedním z neoficiálních, ale o to známějších symbolů Sovětského svazu.
Jiní autoři sovětské expozice na pařížské výstavě tolik štěstí jako Muchinová neměli. Mnozí byli posléze zatčeni a sám komisař pavilonu byl zastřelen.
Kritici sice reptají proti "plíživé rehabilitaci tyrana" v současném Rusku, ale náhodně oslovení kolemjdoucí námitky proti návratu "sovětského symbolu" neměli.
"Je to skvělé dílo vynikající sochařky a je dobře, že se vrátilo," řekla ČTK žena středního věku, původem z Dagestánu. "Historické památníky je nezbytné obnovovat, ať si už o samé historii myslíme cokoliv. Tato socha je nejen symbolem sovětských dob, ale i sovětské kinematografie."
"Vrátit ji zpět je správné," míní čtyřicátník Alexej, argumentující příklady péče o památky ve Francii, Polsku i v Česku. "Je to naše dětství a je dobře, že se na sochu budou dívat i naše děti," usoudil pár mladých milenců.
Foto: ČTK/AP a Wikipedia
