No, ono to vůbec není o nějakém fandění nebo zastávání se někoho. To, že třeba já vnímám postup Ruska v téhle záležitosti jako logickou, snadno předvídatelnou a ve své podstatě ryze defenzivní reakci na situaci vytvořenou za velkého přispění EU a Spojených států násilným převratem v Kyjevu, nijak nesouvisí s tím, jaké je moje "ideologické ledví" nebo jak moc mám nebo nemám rád Rusko a Putina. A nejde ani o žádný normativní soud, ale o výsledek nehysterického a střízlivého posuzování faktů. Pokud jde o mezinárodní politiku, osobně jsem realista a netrpím sklony k planému a většinou pokryteckému moralizování, i když ani náhodou nejsem žádný obdivovatel machtpolitik (právě naopak). Jako realistovi je mi ovšem jasné, že mezinárodními vztahy a politikou hýbou hlavně zájmy jednotlivých aktérů, že svoje často navzájem protichůdné zájmy (politické, ekonomické, bezpečnostní, geostrategické apod.) v tomto ohledu má úplně každý stát a že zároveň každý stát nemá stejnou sílu k jejich prosazení, což z mezinárodních vztahů dost často fakticky dělá džungli, kde rozhoduje síla. Aby se to úplně nezvrhlo, postupem času se už zhruba od třicetileté války postupně vyvíjela určitá pravidla, která v hrubých obrysech současnou podobu dostala po druhé světové válce v Chartě OSN, ale velmoci se těch pravidel striktně drží jen zřídka a to především tehdy, když se jim to hodí nebo když jim nic jiného nezbývá. Jako stabilizační prvek pak spíš než mezinárodní právo vždycky fungovala rovnováha sil v geopolitickém smyslu (to platilo i pro evropský koncert 18. a 19. století, nejen pro studenou válku), která víc nebo míň efektivně bránila alespoň velkým střetům mezi velmocemi, když už ne lokálním konfliktům a uplatňování síly ze strany velmocí ve sférách jejich vlivu vůči slabším zemím. Ale aby alespoň tohle mohlo fungovat, musejí si jednotliví aktéři uvědomovat, že mezinárodní politika nesmí být brána jako hra s nulovým součtem, protože to je naprosto spolehlivá cesta ke kolizi a k válce. A na to západ po konci studené války, o které si myslí, že ji totálně vyhrál, i když ve skutečnosti jí ukončila dohoda Reagana a Bushe staršího s Gorbačovem, začal postupem času zapomínat. Jde přitom jen o to, že jednotliví aktéři musí chápat, že i ostatní mají své zájmy a že určitá část těch zájmů je naprosto esenciální pro jejich existenci a že pokud tyto zájmy budou některým jiným aktérem ohroženy, dojde nevyhnutelně ke konfliktu. I Rusko, ať už v něm vládne kdokoli, takové zájmy má. A na Ukrajině jde o zájmy naprosto vitální, což je jasné nejen při pohledu na to, kudy z Ruska vedou roury s plynem a ropou. Žádná země by nestála o to a jistě by se podle svých možností snažila zabránit tomu, aby se v sousedním státě po násilném převratu proti řádně zvolenému prezidentovi a vládě, s nimiž má dobré vztahy, moci chopila krajně nepřátelská skupina, která kromě jiného okamžitě vyvolá na celém území totální chaos a napětí, jež reálně hrozí přerůst v občanskou válku. Že by Rusko jen tak přihlíželo pokusu EU a USA vtáhnout Ukrajinu kompletně do své sféry vlivu, o což se skutečně a bez nejmenších pochyb velmi neohrabaným a neomaleným způsobem tyto pokusily, tomu nikdo soudný nemohl věřit, a že by tolerovalo masivní destabilizaci, k jaké na Ukrajině došlo, na své vlastní hranici a na území, kde leží jeho jediná teplomořská námořní základna, to už vůbec nepřicházelo v úvahu. Zkuste si představit hypotetický příklad, že v Mexiku se k moci dostane násilným převratem Kubou podporovaná guerilla, která nabídne Číně Veracruz jako námořní a leteckou základnu, vyhlásí záměr získat jaderné zbraně a začne šikanovat v Mexiku usazené Američany. Co asi udělají Spojené státy? Vzhledem k reálné historii amerických intervencí v Latinské Americe není pochyb, že by i mnohem míň nejspíš stačilo, aby tomahavky a B-52 srovnaly Mexico City a nejspíš i Havanu se zemí a přišla plná americká invaze, po které by samozřejmě nikoho ani nenapadlo začít mluvit o nějakých sankcích vůči představitelům USA a americkým firmám, natož je zavést. V tomhle kontextu mi Putinův postup, který se omezil na nekrvavý a místními mimo veškerou rozumnou pochybnost ve skutečnosti nadšeně vítaný zábor Krymu, přijde jako dost umírněný. Je to taky jasný signál pro majdanskou vládu v Kyjevu, aby se ani náhodou nepokoušela o nějaké hlouposti, jakými byly třeba ty nájezdy ozbrojených tlup majdančíků do Charkova a Doněcka, a aby byla otevřenější politickému kompromisu s ruskojazyčnými regiony, bez kterého Ukrajina ani náhodou nebude fungovat.
3 hlasy
Nejdiskutovanější názory
Přemysl Kadlec (15 hlasů) 23.03.2014 12:47
Pokud nás veřejnoprávní média budou informovat o vpádu Rusů tak...
Johan Rey (12 hlasů) 23.03.2014 12:16
Že by přání otcem myšlenky?Vůbec bych se nedivil, kdyby při...
Jan Bulva (9 hlasů) 23.03.2014 13:43
Ukrajina nic nevydala, Krym byl ruskej a nic na tom nezměnilo, že ho...
Petr Vaněk (9 hlasů) 23.03.2014 12:16
Američani už zase chtějí válku a zatáhnou do toho celou Evropu.
Jan Karel (8 hlasů) 23.03.2014 13:15
Netušil jsem jak to je s ukrajinskou armádou na Krymu. Jen necelých...