Ohromné, složité předivo ekonomických závislostí mezi Ruskem a EU zatím úspěšně brání byť i jen vážnějším úvahám o válce. To by bylo pro obě strany hodně, hodně drahé. Natož něco takového riskovat kvůli Krymu, který - nehledě na rabiátský postup prezidenta Putina v uplynulých dnech a týdnech - je od konce 18. století tak jako tak ruský. A ruský plyn není (zatím) pro Evropany žádným bičem z Kremlu, leč vzájemně velmi užitečným vztahem.
Proč nepřipomenout staré liberální moudro, že obchod posiluje mír. Plyn a ropa byly nejednou důvodem války, ale jak ukazuje i nynější krize kolem Ukrajiny, mohou ji též pomáhat odvracet. Dokonce už v samotném zárodku úvah o ní.
Z některých zemí EU sice na adresu Ruska zaznívají kvůli Krymu ostřejší slova, ale celkově zatím Brusel zachází s Vladimirem Putinem spíše v rukavičkách. Do hospodářských sankcí, natož nějakých větších, se nehrne. Argumentuje se s nimi až jako s třetím stupněm, kdyby Rusko dostalo chuť i na další ukrajinská území mimo Krym.
Ten už Západ, nehledě na pestrou paletu rétorických cvičení části jeho politiků, odepsal. Proč si namlouvat něco jiného. Ostatně, Západ má ohedně Ukrajiny sám dost másla na hlavě, třebaže se snaží vystupovat v roli spasitele čistého jako lilie. A vedle toho, zabránit další možné územní expanzi Ruska, jde v kauze Krymu už vlastně jen o to, ho stále sílícímu a sebevědomějšímu Putinovi pořádně "omlátit o hubu".
Při strategických úvahách ohledně možného konfliktu s Moskvou hrají energie hlavní roli. Evropa energii potřebuje. A ropa a plyn jsou životními šťávami našeho blahobytu. Zhruba třetinu plynu a ropy kupuje EU z Ruské federace, některé evropské země jí importují více, jiné méně.
Případné uvalení hospodářských sankcí vůči Rusku má podle aktuálních průzkumů u občanů EU jen malou podporu. Například v Německu, kde je Putin spíše neoblíbený, je pro hospodářskou konfrontaci jen zhruba 25 procent dotázaných. A pouhá tři procenta Němců jsou pro vojenskou pomoc Ukrajině.
Obecně je Bruselu v podstatě jedno, odkud takový zemní plyn pochází. Zda ze vzorových demokracií, nebo ze zemí, kde třímají otěže moci bezohlední autokraté, diktátoři či absolutní monarchové. V této souvislosti znějí až úsměvně úvahy, že bychom měli Putina a jeho kumpány potrestat tím, že by EU nakupovala plyn namísto v Rusku mimo jiné od Katařanů či Saúdů, a tak se současně zbavila závislosti na nich.
Ostatně, pokud jde o životadárné energie, nevadily Západu ani rudí vládcové Kremlu za časů studené války. Takové západní Německo či Itálie importovaly už v 80. letech minulého století velké množství ropy a plynu ze Sovětského svazu - k nelibosti USA.
Když se Sovětský svaz zhroutil, existovaly tam více než tři tisíce společných podniků se západním třídním nepřítelem. Už historie tak ukazuje, že v EU má sotvakdo zájem uvalit na Rusy sankce, jež by ohrozily dodávky jejich plynu a ropy. Také sami Rusové zdůrazňují, že jsou spolehlivými dodavateli. Obě strany se snaží zabránit, aby tomu bylo jinak.
Co by kdyby
O tom, co by kdyby, se však čile uvažuje. Evropané se sice snaží o diverzifikaci energetických zdrojů, ale bez Rusů by se, alespoň zatím, nedokázali delší čas obejít. Na to, jak dlouhé by bylo "zatím", jsou různé názory. Možná by šlo o až desítky let. Také podle toho, jak se Evropanům povede na poli obnovitelných energii.
Pro EU jako celek je Rusko třetím nejdůležitějším obchodním partnerem - po USA a Číně. Protože je však byznys unie s Rusy relativně diverzifikovaný, není její závislost, která je oboustranná, tak enormní. Podle Eurostatu šlo roku 2013 směr Rusko 6,9 procenta unijních exportů. Naopak podíl importů unie z Ruské federace byl 12,3 procenta. Vzájemná obchodní bilance činila 86,8 miliard eur.
Obráceně je závislost výrazně větší. Podíl jak vývozu do EU, tak dovozů z ní činí pro Moskvu zhruba 50 procent. Z unie navíc do Ruska přichází zhruba 75 procent přímých investic. Na exportu ropy a plynu je Moskva závislá více, než je zdrávo.
Zhruba polovina státního rozpočtu závisí na vývozu surovin. Do Evropy směřuje 80 procent ruského plynu a ropy. Rusové by je mohli teoreticky vyvážet třeba Číňanům, kteří doslova hladoví po energii, ale k tomu chybějí ropovody, přístavy, lodě...
Také EU je hodně zranitelná. V případě ropných produktů je závislá na dovozech dokonce z 85 procent, u plynu z 67 procent. Při přechodu na obnovitelné zdroje energie může její závislost na ruském plynu dočasně dokonce ještě vzrůst. Achillovou patou Evropanů je už zmíněná různost závislostí jednotlivých zemí na energiích z Ruska.
Některé jich dovážejí výrazně méně, další výrazně více. To by v případě snah o tvrdší hospodářské sankce výrazně ztížilo solidaritu osmadvacítky. Kreml si to dobře uvědomuje a určitě na to sází. Unijní diplomaté upozorňují, že země EU by si mezi sebou měly popřípadě rozdělit tíhu sankcí. Ale dokázaly by to? Tedy krvácet za druhé při snaze tahat za jeden provaz?
Burzy důkazem
Jak hluboko je přes nynější krizi kolem Ukrajiny a Krymu zakořeněna víra, že Brusel ani Moskva nestojí o hospodářskou válku, ukazují názorně finanční trhy.
Zdá se, že s (hospodářskou) válkou na nich sotvakdo počítá. Jinak by byl DAX na dně, Dow Jones by zažíval volný pád, cena ropy by letěla vzhůru a kurz eura by šel dolů.
Co stoupá mocně vzhůru, je Putinova popularita. Ve svém hodnotovém systému zatím vítězí. Získává na prestiži a i díky vnějšímu protivníkovi za sebou umně formuje šiky svých krajanů. Rusko se rozrůstá o staronové teritorium, roste jeho moc, rozšiřuje sféru svého vlivu, Rusům roste sebevědomí a sní o nové imperiální velikosti.
Pán Kremlu není šílenec. Jedná racionálně a doufá, že racionálně bude jednat i druhá strana. Chce získat maximum.
Než Evropa bude méně či vůbec závislá na ruských surovinách, než budou její auta jezdit bez benzinu, než budou její domy vytápěny bez plynu, než se obnovitelné energie stanou všudypřítomné, uplyne ještě dlouhý čas.
Do té doby bude krymská krize z roku 2014 jen jednou z mnoha, starou událostí, na kterou sedá prach historie, stane se z ní jen poznámka v učebnicích dějin. Hranice států se měnily, mění a budou měnit, třebaže při tom bývá někdy méně, jindy více řevu. A velcí a mocní si můžou dovolit mnohem více než malí a slabí. Prostě, Krym nějaký čas spravoval Kyjev, pak se ale vrátily staré pořádky.
Doufejme, že kvůli tomu už poteče jen minimum krve. Blaho Ukrajinců nezávisí na zčásti cizorodém územním apendixu, s nímž měli stejně dost problémů, které by nadto stále narůstaly.
