Rusko potřebuje Severoatlantickou alianci jako nepřítele, a ne jako spojence, napsal dnes list The Moscow Times v komentáři k úvahám o případném ruském členství v alianci. Všechno jsou to bohužel jen zbožná přání. Existuje pět hlavních důvodů, proč Rusko nikdy nevstoupí do NATO:
NATO vyžaduje od všech členů civilní a demokratickou kontrolu nad ozbrojenými silami. Tento základní princip umožňuje vojenskou integraci, přestože země NATO mají rozdílné politické systémy, všechny mají transparentní vojenské rozpočty a kontrolu veřejnosti a zákonodárců nad vojenskými záležitostmi, včetně nezávislého vyšetřování armádních selhání a přehmatů, parlamentní kontrolu nad vynakládáním prostředků a ústavní záruky při vysílání vojsk do zahraničí.
V Rusku by však civilní kontrola nad armádou popřela základní principy vertikální mocenské struktury premiéra Vladimira Putina, která sloučila všechny tři větve moci do jednoho velkého proudu exekutivy.
Každý autoritářský režim ze své podstaty odmítá veřejné skládání účtů z vládnutí, zejména pak ohledně ozbrojených sil.
To, že se v Rusku ministerstvo obrany nezodpovídá veřejnosti a parlamentu, mu dovoluje skrývat skutečný rozsah neefektivnosti, chyb a zaostalosti a uzavřené armádní struktury mohou pokračovat v nekontrolovatelné korupci na všech úrovních. Dokud přežije mocenská vertikála, ať vedená Putinem, či jeho nástupcem, nikdy nebudou civilisté kontrolovat vojáky.
Rusko bude zuřivě odmítat požadavek NATO na transparentnost i kvůli své přecitlivělosti na "vojenská tajemství", ačkoliv ta už jsou na Západě dobře známa.
Konzervativcům a nacionalistům, kteří převládají v obranném a bezpečnostním establishmentu, se NATO jeví jako v zásadě protiruský pakt. Tvrdí, že všechny řeči o tom, že NATO přehodnocuje strategii a zaměřuje se na nové hrozby, jsou klam a skutečným terčem NATO zůstává Rusko, přesně jako za studené války.
Tuto obavu odráží i nejnovější ruská strategie, podle níž NATO zůstává hlavní hrozbou. Zatvrzelí odpůrci NATO v politických a vojenských elitách a ve státních médiích jsou proti jakékoliv spolupráci, včetně společných operací v Afghánistánu. Alianci vnímají jako nástroj imperialistické agrese a vojenské expanze USA a varují před "trojským koněm" a dalšími triky.
Další důvod je Čína. Kdyby Rusko vstoupilo do NATO, alianční území by dosáhlo Číny, která má s Ruskem 4000 kilometrů dlouhou hranici. To by narušilo trojstrannou globální rovnováhu mezi NATO, Ruskem a Čínou a mohlo by přimět Čínu, která je stejně posedlá spikleneckými teoriemi jako Rusko, uvěřit, že Rusko a NATO spojují síly k "zadržování" či dokonce oslabení Číny.
Zjevně není v zájmu ani Ruska, ani Spojených států zvyšovat napětí či provokovat Peking, jakkoli čínské obavy jsou přehnané.
Mimo to nelze vyloučit ani možnost, že příští americké či alianční vojenské dobrodružství bude zaměřeno proti Číně či Íránu. Rusko by se pak jako člen aliance automaticky stalo terčem čínského či íránského protiútoku.
Členství v NATO by také znamenalo zánik (postsovětské) Organizace dohody o kolektivní bezpečnosti, na níž Rusko tvrdě pracovalo od jejího vzniku v roce 2002, aby byla s to soutěžit s NATO o vliv na globální scéně.
Členství v NATO by také skoncovalo s ruským snem o obrozené supervelmoci. Připojením k NATO by se z Ruska stala jen další velká evropská země, jako je Německo, Británie či Francie, a to by byla hotová "svatokrádež" pro velmocenské nacionalisty, kteří si ještě pamatují, že Sovětský svaz býval větší a mocnější než všechny tři mocnosti dohromady.
Rusko by se v alianci také fakticky podřídilo Spojeným státům a to je nepřijatelné i pro umírněnější členy politické a vojenské elity. Kreml sice už nemá mesiášské ambice o "třetím Římu" a Třetí internacionále, ale přinejmenším si chce zachovat suverenitu a nezávislost regionální a globální mocnosti. To by v NATO kormidlovaném USA nebylo možné.
Neupřímné pokusné balonky ohledně Ruska v NATO jsou spíše provokací než čímkoliv jiným.
Při dnešním jednání na summitu v Lisabonu s účastí ruského prezidenta Dmitrije Medveděva bude pro obě strany užitečnější, pokud se zaměří na menší, ale realističtější projekty partnerství mezi NATO a Ruskem, jako jsou regionální protiraketová obrana či společné potírání terorismu, a jednou provždy zapomenou na vstup Ruska do NATO.
