19. srpna 1991 se pučisté pokusili zachránit Sovětský svaz. Místo toho urychlili jeho rozpad. Někteří Rusové krach SSSR přičítají sobectví USA, které mu prý neposkytly finanční pomoc. List Vedmomosti teorii vyvrací.
Vedomosti se zaobírají otázkou, zda šlo zachovat impérium postižené masivní politickou a ekonomickou krizí. Dodnes se debatuje o možnosti, že by se v případě vítězství pučistů rozvíjel SSSR čínskou cestou. Vedomosti však upozorňují, že tato příležitost byla promarněna ještě daleko před perestrojkou. V polovině 80. let byl Sovětský svaz urbanizovanou společností s vyššími spotřebitelskými standardy než v čínském případě.
Někteří se domnívají, že krach SSSR byl následkem sobectví Západu a USA, které neposkytly Kremlu finanční pomoc postačující ke stabilizaci ekonomiky a k podpoře jejího růstu.
Ale mohla Sovětský svaz zachránit zahraniční pomoc? Cosi ve stylu Marshallova plánu, jehož autor, ministr zahraničí USA George Marshall byl v roce 1953 oceněn Nobelovu cenu za mír?
USA v letech 1948 až 1951 nenávratně poskytly šestnácti západoevropským zemím 13,3 miliardy dolarů ze slíbených 19 miliard. Británie dostala 2,8 miliardy, Francie 2,5 miliardy, Itálie a západní Německo po 1,3 miliardy dolarů.
Peníze z Marshallova plánu byly uvolňovány na základě jasných podmínek: státy souhlasící s účastí v plánu se zavázaly snížit rozpočtový schodek, vytvořit devizové rezervy, rozvíjet soukromé podnikání, snížit celní sazby při obchodování v rámci Evropy. Průmyslové zařízení a potraviny měly na oplátku nakupovat u amerických firem a farmářů.
Tato pomoc pomohla většině evropských zemí překonat poválečný rozvrat a chaos a odvrátila sociální a politickou krizi. Objem průmyslové výroby v západní Evropě v polovině 50. let vzrostl oproti roku 1946 dvaapůlnásobně a překonal předválečná čísla 1,6-1,7krát.
Experti Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v prosinci 1990 analyzovali situaci v SSSR. Konstatovali, že ekonomika je v důsledku neúspěšných pokusů zkrotit inflaci a nedostatek zboží v kritickém stavu a doporučovali cesty, jak vyjít ze slepé uličky.
Ale jak v lednu 1991 konstatoval autor ruských hospodářských reforem a pozdější premiér Jegor Gajdar, doporučení byla mlhavá. Západní ekonomové se dříve nesetkali s problémy v takovém rozsahu. "Země je příliš veliká a nebezpečná, aby se někdo zvenčí pokusil o ozdravení financí. Musíme to zvládnout sami, jakkoli to bude těžké," usoudil Gajdar.
Rozpočtová nerovnováha v důsledku prudkého poklesu cen ropy a plynu (cena za barel ropy typu Brent klesla v letech 1980 až 1989 z 36,8 na 18,2 dolaru) rychle rostla.
Sovětské vedení se však na rozdíl od polských či čínských kolegů neodvážilo radikálních kroků v obavě z růstu sociálního napětí. Pokusy omezit zvětšování objemu peněz v oběhu a následnou inflaci se střídaly s masivním tištěním bankovek.
Ačkoliv chyběl plán ekonomických reforem a jasné závazky, Západ v obavě z nekontrolovatelného rozpadu jaderné velmoci poskytl Moskvě značnou finanční pomoc. SSSR v letech 1985 až 1991 dostal úvěry v celkové výši 55,5 miliardy dolarů, z čehož 30 miliard připadlo na léta 1990-1991.
Suma 55,5 miliardy dolarů na konci 80. let v přepočtu představovala více než 10 miliard dolarů z roku 1949, což odpovídalo pomoci z Marshallova plánu a bylo mnohem více, než dostala jakákoliv evropská země. Tyto prostředky však nebyly využity ke stabilizaci ekonomiky, ale doslova se projedly. Vítězství pučistů, slibujících udržovat a regulovat ceny, by nejspíš jen urychlilo krach jaderné velmoci, uzavírají Vedomosti.
