Ruský prezident Vladimir Putin se stal ztělesněním Ruska jak pro Rusy, tak pro světovou veřejnost. Pro většinu krajanů jako kladná postava, ve světě je vnímán spíše záporně. Avšak v takové personifikaci nejen moci, ale i samé země tkví vážné nebezpečí pro stálost státního zřízení, napsal ruský internetový list Gazeta.ru.
Prezidentův mluvčí se diví, proč se mediální útoky ze Západu soustřeďují osobně na Putina. Spíše to ale vyznělo jako velká lichotka vůči prezidentovi než odsouzení Západu: "Silný vůdce, který je schopen okolo sebe konsolidovat většinu společnosti, přirozeně nevyhovuje těm, kdo by raději měli co do činění se slabým Ruskem," prohlásil Dmitrij Peskov.
Že je Putin silný vůdce, přiznal i americký časopis Forbes: ruský prezident už podruhé stanul v čele žebříčku nejvlivnějších lidí planety. Pravda, v komentáři se píše, že "Rusko se stále více podobá darebácké zemi oplývající surovinami s nesporným a nepředvídatelným vůdcem, který se při dosahování svých cílů neohlíží na světové společenství".
Ideou ruské oficiální rétoriky se stává logika, podle níž se veškeré nepříjemnosti Rusů na Západě jeví jako osobní útok na Putina. Jeden z největších ruských podnikatelů na "černé listině" USA a Evropské unie Gennadij Timčenko v televizi Rossija 24 prohlásil, že považuje své stíhání americkými úřady kvůli podezření z praní špinavých peněz za projev přání uškodit ruskému prezidentovi: "Jsem stoprocentně přesvědčen, že je tomu právě tak."
Timčenkovy a Peskovovy výroky znějí jako výzva "semknout se okolo vůdce". Mohou být také považována za důkaz, že k semknutí už došlo. Proces začal takzvaným "znárodněním elit", která dávala poslední příležitost "vystoupit z vlaku". Teď, kdy se západní sankce podobají kobercovému bombardování ruské elity, nemají její představitelé jiné východisko, protože pro svět se stali psanci.
Ale v Timčenkových a Peskovových slovech lze vidět i snahu přenést odpovědnost za vše, co se děje v zemi a dokonce i v konkrétních firmách, na toho, kdo ve svých rukou skutečně soustředil veškerou moc a práci státních institucí. Ani Rusové, ani cizinci nepochybují, že o všech klíčových otázkách rozhoduje osobně Putin.
Dokud cena ropy stoupala a spolu s ní rostly i reálné příjmy Rusů, ekonomické úspěchy se připisovaly osobně Putinovi. A tak volky nevolky Putin odpovídá i za to, že se na Ukrajině válčí, Rusko čelí nejtvrdším sankcím od dob studené války, cena ropy klesá a rubl se hroutí. Vždyť odpovídá za vše, jak občanům po dlouhá léta tvrdili.
Ještě nedávno bylo možné problémy svalovat na hloupé ministry, zištné oligarchy, přehmaty "liberálů ve vládě" či na zlodějské místní elity. Tedy uplatňovat staletími ověřenou ruskou bajku o dobrém carovi a špatných bojarech. Po nějakou dobu lze uplatňovat v roli nepřítele "pátou kolonu" a "úkladný Západ", především USA. Ale časem, při zachování nynější politiky zaručeného zhoršování ekonomické situace a poklesu životní úrovně, vznikne otázka: Nepřepočítal se sám osamělý vůdce?
Hranice mezi lichocením hlavě státu a přáním udělat z něj viníka všech běd je stále mlhavější, a to tím spíše, že v Rusku se už dávno nikdo z hodnostářů a podnikatelů necítí za nic odpovědný a skutečně za nic neodpovídá. Už ani vláda neodpovídá za stav ekonomiky. Premiér a každý ministr ví, že jestli ho vyhodí, tak ne za to, co dělá.
V tomto smyslu se "znárodnění elit" vskutku povedlo: ruští hodnostáři a podnikatelé se mentálně vrátili do stavu, který Putinův oblíbený filozof Nikolaj Berďajev popsal slovy "ruský člověk miluje Rusko, ale nezvykl se cítit odpovědný vůči Rusku".
Maximálně výstižně vyjádřil splynutí Putina s Ruskem Vjačeslav Volodin z prezidentské kanceláře frází, která má všechny šance zapsat se do dějin "Není-li Putina, není ani Rusko." To není obrat, ale přesný matematický vzorec současného stavu. Ale nikoliv budoucnosti.
Nyní se naše země v očích Rusů i světa skutečně zúžila na jediného člověka, jeho činy, myšlenky, osobní vůli. Rusko ale nepochybně bude existovat i po Putinovi. Co o něm pak řeknou ti, kdo mu dnes lichotí a haní zahraniční kritiky? To je otázka, na níž nelze odpovědět jednoznačně.
Dějiny učí, že v zemích, kde se jedinému člověku připisují všechny úspěchy, často přichází chvíle, kdy jej národ začne považovat za příčinu všech neštěstí. Personifikace moci při kolektivní nezodpovědnosti státního aparátu hrozí i tím, že tento aparát snadno odpřísáhne věrnost jakémukoliv vládci. A zemi, která přestala odpovídat sama za sebe, hrozí bezvládí.
