Řeka Kolyma bývala pro vězně z nejdrsnějších pracovních táborů Stalinova impéria řekou smrti. Dnes už jsou tábory pryč, ale s nimi zmizel i ruch a aktivita. Pro ty, co zůstali, je nyní Kolyma jedinou zásobárnou jídla.
Ve třicátých letech se po řece plahočily čluny naložené kurdějemi sužovanými a zuboženými vězni. Cílem cesty přezdívané „cesta kostí" byly tábory nucených prací, kde na „nepřátele režimu" čekala jen robota a smrt.
To, co v písních vězňů neslo jméno „prokletá černá planeta", je dnes jedinou a životně důležitou cestou pro zmenšující se komunitu.
Za Sovětského svazu sem ještě létala dopravní letadla s nákladem ovoce, aby měli zdejší lidé vyvážený jídelníček. Dvacet let po pádu komunistické říše už sem vláda nic neposílá a bez podpory Moskvy, průmyslu, nebo lodí v přístavu se ti, co ještě zůstali, spoléhají na vody jejich jediné spojnice se světem - řeky Kolymy.
Jen jména zde žijících druhů vám potrápí chuťové buňky. Jeseter, sibiřský losos bílý, bělice, lipan arktický nebo mník se svými máslově jemnými játry.
„Pro místní lidi je řeka denním chlebem," říká podle agentury Reuters Valerij Gicatulin, pětačtyřicetiletý rybář, který pamatuje ještě časy sovětských rybolovů. „Bývala tady dobrá infrastruktura, ale teď už nám zbývá jen rybaření a lov zvěře," dodává.
Osm časových pásem od Moskvy se mluví o zbytku Ruska jako o „pevnině", která je dosažitelná stejně těžko, jako kdyby byl celý region vzdálený ostrov.
Gizatulin si pořádně přihne z lahve vodky na stole, přikousne opečeného jesetera a řekne: „Řeka nám dává ryby, peníze, všechno. Jinak bychom tu nepřežili."
V „nedalekém" městě Čerskij stojí chleba třikrát víc než v Moskvě. Za kilo jablek nebo cibule zaplatíte pět a více dolarů (přes 100 Kč). Ryby se prodávají okolo dvou dolarů za kilogram (40 Kč).
Za Sovětského svazu však bylo všechno jinak. Čerskij tehdy nebylo jen hlavní zásobovací trasou pro severní Sibiř, ale také životně důležitou spojnicí pro arktické výpravy a hlavní vojenskou základnou celé oblasti.
Komunisti lidi upláceli, aby v těchto tuhých podmínkách žili. Platy tady byly třikrát vyšší než v Moskvě. Ale to všechno zmizelo, když se Sovětský svaz v roce 1991 rozpadl.
Od té doby se počet obyvatel smrskl na pouhou čtvrtinu (tři tisíce lidí), většina jeřábů v přístavu pomalu rezne a na letišti občas přistane malé letadlo, které se dokáže vyhnout kráterům.
Město teď vypadá jako válečná zóna. Mnoho domů se prostě rozpadlo, když je lidé opustili, a permafrost způsobil mohutné praskliny v základech. Hromady sutin, pokroucené kovové konstrukce, opuštěná skladiště a vojenská zařízení. To vše obklopuje arktická tundra. Zbylí lidé vedou trudný život na troskách sovětské říše.
Na fotografii: (1) Ztichlé jeřáby ve městě Čerskij, 30. srpen 2007; (2) Rozpadající se paneláky v Čerském, 30. srpen 2007
FOTO: Reuters
