Bývá takový člověk hrozbou pro svět? Tlachavý Orientálec se slovníkem šantánového umělce ("nastává matka všech bitev") měl po kuvajtské avantýře zemi i armádu zničenou.
Hlavní starostí Saddáma Husajna bylo hlídat šíity, Kurdy a sunnitské klanové předáky. Všichni čekali na příležitost, jak mu zakroutit krkem. Patří to k základním problémům všech arabských států se společností rozdělenou na klany, náboženské a jazykové skupiny, na pastevce a usazené rolníky.
Je to základní státoprávní problém všech států Arabského poloostrova, ale také Libanonu a Sýrie.
U moci Husajna držela policie, pevný partajní systém a apatické obyvatelstvo. Vnitrostranickou opozici drtil a mnoho, převážně studovaných Iráčanů odešlo do exilu. Země žila od roku 1990 pod mezinárodním embargem.
Hrdina arabské ulice
Jeho metodami úspěšně vládne v Libyi nový spojenec Západu plukovník Muammar Kaddáfí. S beduínským revolucionářem berberského rodu dokonce roku 2006 podepsala Francie dohodu o pomoci při budování mírového jaderného programu a o rok později Nicolas Sarkozy slíbil dodat Libyjcům jadernou elektrárnu, jejíhož proudu by využívala rozsáhlá a energeticky náročná zařízení na odsolování mořské vody.
Husajn měl smůlu. Po 11. září 2001 "jaksi" kolovaly informace, že v Iráku jsou zbraně hromadného ničení, že má rakety s doletem na Izrael nebo dokonce až na Londýn, jak koncem roku 2002 tvrdila labouristická vláda Tonyho Blaira.
A zpupný žvanimír Husajn dělal vše pro to, aby si muslimský svět myslel, že se u Bagdádu bojuje za arabský Jeruzalém, že je skutečně má a že on je tudíž legitimním vůdcem svatého džihádu všech Arabů, nikoli saúdští ropní monarchové.
Na jadernou pěst Bagdádu věřili i jeho vojáci (o jejich zklamání viz předešlý díl). Otloukánek Západu se stal v očích širokých arabských vrstev sympaťákem doby.
Inspektorské tance
Blokoval práci inspektorů z Mezinárodní agentury pro jadernou energii (IAEA) a "zvláštní komise Spojených národů" (UNSCOM) pátrající od roku 1991 po stopách biologických a chemických zbraní. Roku 1998 je vyhnal a na výzvy Spojených národů nereagoval. Americký prezident Bill Clinton (v úřadu v letech 1993-2001) dal po vyhnání inspektorů v prosinci roku 1998 znovu bombardovat Irák.
Během čtyř dnů bylo v součinnosti s britským letectvem zničeno na sto pozemních cílů včetně velitelských budov rozvědky a elitních jednotek režimu v Bagdádu.
Třebaže byla tehdy zničena poslední významnější vojenská zařízení, která přečkala útoky amerických a britských letadel v režimu kontroly bezletových zón po roce 1991 (viz předcházející díly), pověra, že je Irák vojensky silný, se držela.
Plány na sesazení Saddáma Husajna a jeho synů se zabývala už Clintonova vláda. Později se tvrdilo, že už tehdy měla informace o kontaktech baasistů s kajdisty. Ale až 11. září 2001 a prezidentem Bushem vyhlášená "válka s terorem" přinesla zvrat. Když byli v Afghánistánu zahnáni talibové a kajdisté do hor Paštunistánu, výroba iráckého nebezpečí dospěla do konečného stadia.
Ačkoli to nikdy neřekl veřejně, jsou svědectví o tom, že George Bush mladší měl o irácké "stopě" jasno od začátku. Šest dnů po úderu vahhábistů na Ameriku řekl pro Husajna osudovou větu: "Věřím, že do toho byl zapleten Irák." Třebaže v listopadu 2002, kdy baasistický samovládce znovu vpustil Spojené národy do země, inspektoři ze zbraní hromadného ničení opět nic nenašli.
Bič se uplete snadno
Jejich postup a nálezy potvrdil i jeden z nich, americký inspektor Scott Ritter, původně důstojník rozvědky námořnictva, který byl v letech 1991-1998 na třiceti misích v Iráku a čtrnácti z nich šéfoval. Později potvrdil, že CIA nešlo o odzbrojení Iráku, nýbrž o odstranění jeho vládce.
Proto se neustále vyráběly důkazy o irácké vině, i když kolem toho byly velké zmatky podkopávající důvěryhodnost smyšlenek.
Zůstává také záhadou, proč Saddám Husajn vymýšlel tolik kliček, když nic nebezpečného pro svět neměl. Spekuluje se mimo jiné o tom, že nechtěl vypadat v očích Izraele, který jaderné zbraně od roku 1968 má, že je tak bezbranný...
Bushova vláda a neokonzervativní myslitelé byli rozhodnuti se historicky znemožnit naplněním morální povinnosti šířit demokracii, k čemuž jsou předurčeni, protože jsou nejlepší z toho, co Západ světu dal, jak ve svých ideologických materiálech dokladují.
Potření národně socialistického režimu v Iráku zahrnuli do války s terorem a basta. Ministr obrany Donald Rumsfeld oslňoval výroky degradujícími Evropany, jimž se do podivné války nechtělo, nejvíce Francouzům. Vymyslel dokonce termín stará Evropa, aby "povzbudil" země bývalé sovětské zóny, které se z vděku nad urychleným rozpadem sovětského impéria a strachu z Rusů drží více Washingtonu než západoevropských spojenců.
Konec francouzským bramborům
Prezident Bush roku 2002 ani neblahopřál sociálně demokratickému kancléři Gerhardu Schröderovi ke znovuzvolení, poněvadž se mu do Iráku nechtělo poslat vojáky. Antibushismus se Evropanům začal zhusta slévat s antiamerikanismem.
Přesto například Německo poskytovalo Američanům materiální a zpravodajskou podporu, a jak uvidíme v případu Nigergate, taktéž činili Francouzi, kteří se s prezidentem Chirakem stali na čas předmětem amerických žertů, protože byli nejhlasitějšími odpůrci invaze do Iráku.
Mandát Spojených národů k iráckému tažení Američané nezískali. Velmoc se ani neohlížela na "ne" velké části spojenců. Poprvé Spojené státy obešly OSN roku 1999 při invazi do srbského Kosova: když tehdy ruské veto zablokovalo Radu bezpečnosti, převedli Američané kosovskou záležitost do kompetence NATO. Nyní šli do pouště i bez rozhodnutí NATO, ale s řadou ochotných spojenců.
V září 2004 generální tajemník OSN Kofi Annan opožděně řekl, že z pohledu Spojených národů a jejich charty byl útok na Irák nelegální.
