Saúdové zůstali pevně v sedle. Jejich moc rostla i před nálezem ropy v poušti. V nových poměrech se z Arabů nejvíce ztráceli obyvatelé Palestiny. Britové vytvořili ustavením Zajordání, Sýrie a Iráku severní hranice nové saúdské říše.
Historického opodstatnění nemají a svou logikou připomínají koloniální hranice v Africe, o jejichž dočasnosti asi také není nutné pochybovat.
Žádný z Arabů totiž neměl na jejich průběh vliv, a pokud, pak pramalý.
Mezi Irákem a Arábií byla odjakživa hranicí řeka Eufrat a nikoli poušť. Napříč Arábií vedla z Bagdádu a Kúfy do Mekky Poutnická cesta jindy zvaná Zubajdina podle ženy bagdádského kalífy Hárúna ar-Rášida, která ji v devátém století dala vybavit studněmi a zastávkami.
Prvních deset dílů seriálu o arabském světě ZDE
Fungovala podle svědectví orientalisty Aloise Musila (viz předcházející díly) v podstatě ještě v době krátce před první světovou válkou.
Hra na kalifát
Roku 1927 uznali Britové kralování Abdal Azíze nad Hidžázem, Nadždem a Asírem a jejich suverenitu. V jeho říši (sjednocené království vyhlášeno až roku 1932) do dnešních dnů nevládl nikdo kromě něho a jeho vlastních synů. Což je historická originalita...
Indickým muslimům, poddaným britského krále, který byl i císařem indickým (1876-1947), tehdy Saúd slíbil, že z Hidžázu s hlavním městem Mekkou vytvoří státní útvar spravovaný radou muslimských národů, tedy i nearabských. Což nedodržel a sám se zmocnil svatých míst.
Fahd, jeden z jeho synů, se roku 1986 jako první ze Saúdů prohlásil za "strážce svatých míst, chádim al-haramajn aš-šarífajn" (vládl v letech 1982-2005). Odložil královský titul "výsost", neboť prý pouze Alláh je výsostný. Uvedený titul náležel arabským a osmanským kalifům a jeho obnovení akcentovalo saúdské hrátky s ústřední pozicí v islámském světě.
Právoplatní potomci mekkánských šarífů přitom panují v Jordánsku, viz předešlá pokračování...
Jeho vahhábitskou "uzurpaci" sice nikdo oficiálně neuznal, a nejméně šíité, ale proti faktickému stavu nikdo z muslimských představitelů neprotestoval.
Jordánsko na obou březích
Více náklonnosti než otci věnovali Britové Husajnovým synům. V Zajordání vládl starší z nich v letech 1921-1951 jako emír Abdalláh ibn Husajn I. Jeho emirát se úředně nazýval Imárat šark al-Urdun, "Emirát východně od Jordánu", a byl součástí britského mandátního území Palestiny.
Plnou královskou nezávislost získal až roku 1946 a roku 1948 se prohlásil hášimovským králem jordánským.
Po vzniku Izraele v květnu roku 1948 území království rozšířil o palestinské Předjordání (1950). Po jeho dobytí Izraelci roku 1967 v šestidenní válce se mu říkává i Západní břeh. Stát Izrael kraj oficiálně nazývá provincií Judea a Samaria (Jehuda veŠomron) a východní Jeruzalém spojil se západním v jeden celek.
Jordánský zábor Předjordání s východní částí Jeruzaléma tehdy uznala pouze Británie a čerstvě narozený muslimský Pákistán.
Abdalláha I. zastřelil v červenci 1951 jistý palestinský Arab na cestě do jeruzalémské mešity al-Aksy v přítomnosti králova patnáctiletého vnuka Husajna ibn Talála. Abdalláhovým nástupcem se na několik měsíců stal Talál I. ibn Abdalláh. Roku 1952 duševně chorého otce Talála nahradil jeho syn Husajn ibn Talál; schizofrenií postižený Talál I. zemřel v Istanbulu roku 1972.
Foto: Muzeum Vyškovska, Wikipedia a Profimedia
