Vědecká studie
Sebevražední atentátníci nejsou tak odhodlaní, jak se zdá

Sebevražedné atentáty páchané od Afghánistánu po Madrid a od Londýna po Srí Lanku jsou základní taktikou současného terorismu. O duševním vybavení sebevrahů se však ví málo. Proč se právě určitá osoba odhodlala zabít se v zájmu politického cíle se ze zjevného důvodu nedá zpětně zjistit. Přesto se vědci z telavivské univerzity pokusili najít povahové rysy, jež tyto atentátníky spojují. O jejich výzkumu informoval server BBC.

Profesor Ariel Merari a jeho spolupracovníci vyhledali osoby, které při sebevražedné akci z nejrůznějších důvodů neuspěly - kvůli technickému problému rozbušky nebo kvůli tomu, že byly dopadeny těsně před akcí nebo na cestě na ni.

Typická pro ně je neschopnost vyrovnat se se stresující situací, zaměřit se obecněji na daný problém a odolat tlaku autority. Pro organizátory atentátů je naopak charakteristická odolnost vůči stresu, sebejistota a také neochota sebevražednou akci osobně provést.

Merari je světově uznávaný odborník na otázky související s terorismem. Našel 15 lidí vězněných za nezdařené pokusy o sebevražedné atentáty. Patřili k palestinským radikálním skupinám Hamas, Islámský džihád a Brigády mučedníků od Al-Aksá.

Kromě nich Merariho tým vyslechl také osoby, které akce, jež mělo těchto 15 lidí provést, zorganizovaly. Jako kontrolní skupina bylo do výzkumu zahrnuto 12 lidí vězněných za násilí, jehož motivem byla rovněž politika, ale formou nikoli sebevražda.

V každém šestém státu

Teroristé v posledních letech sebevražedné akce znásobili. Zatímco v letech 1981 až 2000 byly spáchány v 17 státech světa, v následujících devíti už ve 32 státech.

Nejčastěji se za hlavní motiv útočníků považuje motiv náboženský. Z telavivského výzkumu však vyplývá, že náboženské důvody jsou až za mnoha jinými. "Všichni z nich byli věřící, ale sebevrahové nebyli fanatičtější než osoby z kontrolní skupiny," řekl Merari.

Mnohem víc než víra pro sebevrahy znamenalo ponížení vlastního národa. "To byl nejsilnější a nejzřejmější motiv, o němž hovořili. Nejde u nich přitom o osobní utrpení. Mluvili o událostech, které viděli v televizi, ne o takových, které se staly jim osobně," vysvětlil profesor.

Organizátoři útoků byli v průměru osoby starší, vzdělanější a taky neochotné atentáty osobně provádět. "Devět ze čtrnácti dotázaných organizátorů sdělilo, že by útoky neprovedlo, protože se báli.

Nepoužili však termín strach, ale opsali to jako 'ne každý může spáchat takový čin, k tomu je třeba najít speciální osobu' a podobně," řekl Merari. Zbylých pět prý nevyloučilo vykonání útoku, ale svou roli velitele považovali za důležitější.

Třetina to vzdala

Výzkum nepotvrdil ani často citované tvrzení, že sebevrahové jsou silně odhodlaní mladí lidé. "Sebevražední atentátníci sami sebe vidí jinak. Plných 66 procent z nich přiznalo, že měli strach a pochybovali. Jestliže se podíváme na větší skupinu, zjistíme, že 36 procent ze 61 sebevražedných atentátníků od akce nakonec ustoupilo," sdělil Merari.

Je si vědom toho, že vyslýchal vlastně jenom neúspěšné sebevrahy, což není reprezentativní skupina. Přesto si on i spolupracovníci myslí, že jejich závěry jsou pravdě velmi blízko. "Někteří dospěli až k cíli a zmáčkli spínač, ale bomba z nějaké mechanické příčiny nevybuchla," upozornil Merari.

"Jedním ze závěrů výzkumu je fakt, že jakákoli překážka na cestě atentátníka k cíli násobí pravděpodobnost, že sebevrah změní názor. Ti, kdo pochybují a váhají, potřebují nějakou výmluvu, aby si zachovali sebeúctu," uzavřel Merari.