Škoda, znělo to hezky. XXIX. díl

Nic z uranového podvodu sice nebyla pravda, ale v zemi, kde se nesmí pod přísahou lhát, to nikomu nevadí: hlavní, že lež fungovala a byla z ní válka.

Sklad v beninském Cotonou, v němž se měla odehrát klíčová epizoda amerických dějin na Předním východě, zkontroloval v prosinci americký vojenský atašé ze vzdáleného Abidjanu. Podle deníku Los Angeles Times konstatoval, že kromě balíků bavlny tam zjevně nikdy nic jiného nebylo.

Přesto ještě v červnu 2003, dva měsíce po obsazení Bagdádu, drb z beninské pravlasti voodoo citovala ve své zprávě DIA, rozvědka Pentagonu.

Uranová povídačka udělala dějiny podobně jako překroucená zpráva o rozhovoru pruského krále s francouzským vyslancem v Bad Ems v červenci roku 1870. Bismarck ovšem věděl, že z poražené Francie je lepší co nejrychleji odejít s "věčně" říšským Alsaskem a Lotrinskem v podpaždí a zbytek ať si Francouzi uvaří a snědí sami.

Nezajímavé finále

Svou roli sehrál muž, který se ve vysoké politice vyznamenal během války s nikaraguyskými sandinisty v osmdesátých letech jako velvyslanec v sousedním Hondurasu (aféra Contras). Řecký Američan John Dimitri Negroponte, od roku 2001 velvyslanec Spojených států při Spojených národech, kterého Bush poslal roku 2004 na několik měsíců jako velvyslance do Bagdádu a z něhož roku 2005 udělal ředitele instituce dozorující rozvědky (DNI), v prosinci 2002 obvinil Irák, že usiluje o uran z Nigeru; 28. ledna 2003 řekl totéž ve výroční řeči o stavu Unie prezident Bush, přičemž se znovu odvolal na "britské" zdroje.

Mezinárodní agentura pro atomovou energii (IAEA) patřící mezi kontrolní instituce Spojených národů marně žádala Washington a Londýn o podklady. Do Vídně dorazily z Washingtonu kopie italské novinářky Burbaové (viz předcházející pokračování) až v únoru 2003. Byl mezi nimi i novinový článek, že Niger změnil roku 1999 ústavu.

7. března 2003 oznámil šéf IAEA Muhammad al-Barádaí z Egypta, spolunositel Nobelovy ceny míru za rok 2005, že papíry nejsou autentické. Podobně ještě během tažení na Bagdád dospěla americká Státní rada pro rozvědky (NIC) k závěru, že případ nigerského uranu byl omyl, což později také potvrdila zpráva senátu.

Vyšetřovací skupina CIA v Iráku a stejně tak tým 1200 inspektorů americké, britské a australské armády (Iraq Survey Group) konstatovaly začátkem roku 2004 a definitivně v březnu 2005, že Saddám Husajn opustil jaderný program po válečném debaklu v roce 1991 a že nenalezla žádný doklad o tom, že by se Iráčané pokoušeli později kupovat v nějaké podobě uran nebo že by měli jiné zbraně hromadného ničení.

Demokratizace nafty

Závěr příběhu, který posloužil jako legitimace pro jednu válku, je ještě podivnější než celý jeho děj. Kdo spustil Nigergate, kdo falšoval podklady a kdo informaci usilovně cpal do amerických rozvědek jako šišky do husí?

Sama CIA se tím nikdy nezabývala. Nikdo to ani po ní nechtěl: copak bylo pro Bílý dům překvapením, že v Iráku žádné zbraně hromadného ničení nejsou? Britští zpravodajci se zkazky dlouho drželi a za důvěryhodnou ji měla i britská parlamentní zpráva. Italští i francouzští tajní tvrdili, že s aférou nemají vůbec nic společného.

Že se však za kulisami děly velké věci, dokládá záhadná sebevražda zaměstnance londýnského ministerstva obrany, mikrobiologa Davida Kellyho z července 2003, který pracoval též jako inspektor Spojených národů v Iráku. Byl prý hlavním zdrojem informací BBC, které tvrdily, že britské tajné služby vyrobily zprávu o Husajnových zbraních hromadného ničení a významnou roli v tom sehrál Blairův mluvčí Alastair Campbell.

Takže nikdo nic, ale památník tohoto "ničeho z dílny nikoho" stojí: válka v Iráku a stovky tisíc mrtvých. Asi práce jakýchsi stárnoucích kluků, kteří sice neradi krátké kalhoty a vláčky, zato jsou posedlí pověrou, že naplňují nějaké poslání a celý svět jim v tom soustavně brání.

Zůstaňme na zemi. Rychlá a snadná demokratizace Iráku byl stejně dobrý nápad jako totéž pod Hindúkušem. Na rozdíl od Afghánistánu, odkud sice od dávnověku braly na okrasu předněvýchodní a antické civilizace modravý lapis lazuli, ale dnes se tam přes lákavé odhady geologů nic hodnotného netěží, má Irák jedny z největších světových zásob ropy.

Taková "demokratizace" důvodem k válce je.

Síly z řetězu

V propukající éře dramatických zápasů o ropu a další zdroje stanovil prezident George Bush, sám s petrolejářským zázemím, v květnu 2001, čtyři měsíce před "nine-eleven", bezpečnost ropných dodávek za americkou strategickou prioritu.

V téže souvislosti jeho vicepresident Cheney, který v letech 1995-2000 řídil známou servisní ropnou společnost Halliburton, poprvé nahlas vytyčil směr příští pětiletky, aniž se ještě někdo dotkl newyorských "dvojčat": Půjdeme do Bagdádu.

Tvrdil, že se Saddám Husajn snaží získat na Předním východě velmocenské postavení a že chce dostat velkou část ropných zásob pod svou kontrolu.

Politiku Bushovy vlády, od níž byla placena jako poradkyně, pochválila už jako ministryně prof. dr. Riceová, která mimo jiné pracovala ve vedení ropného koncernu Chevron: "Vím, že jsme se dopustili tisíců taktických chyb, to jsem si jista. Ohlédnete-li se zpět do historie, co se bude posuzovat, je to, zda se udělala správná strategická rozhodnutí." Proto "nebyla chyba na Předním východě spustit z řetězu síly demokracie".

Pravila žena chválená kdekým za svůj politologický rozhled.