Stávka je v Nepálu téměř národní sport

Říká se tomu banda culture a v Nepálu jde takřka o národní sport. Obchody a kanceláře zavřou provoz, školní budovy utichnou a ulice Káthmándú, běžně ucpané troubícími autobusy, tuk-tuky a taxíky, okupují až na všudypřítomné motorky pouze zevlující krávy a horkem unavení chodci. Je tu další banda day, den stávky, a tu si může v Nepálu vyhlásit doslova kdokoliv.   

Žádnou výjimkou tak není celý týden zablokovaného města pro čtvero různých důvodů - každý měsíc v roce. Jednou vyhlásí stávku rodina zabitého taxikáře, popřípadě byznysmena, jejíž požadavek na kompenzaci ochotně podpoří bývalí kolegové zesnulého, jindy vyrazí do ulic rozzáření studenti, kterým se nelibí zdražení veřejné dopravy. S železnou pravidelností pak vyhlašují "den domácího vezení" politické pidistrany, které si tím zajistí aspoň minimální pozornost obvykle netečné vlády.

Popravdě, jistou dávku netečnosti si pro zachování duševního zdraví vypěstuje po čase v Nepálu každý. V případě bandy však na osvědčenou poučku bedekru brát všechno tak trochu s rezervou zapomeňte - v některém z koutů země hrdých Gurků se bude stávkovat na sto procent. Obyvatelé Nepálu mají pro takové situace šikovné úsloví, jež si po několika týdnech pobytu bezpečně osvojí i cizinci. Ke garne aneb co se dá dělat?, odevzdaně hlesnu čtvrtého rána poté, co mi děti z našeho sirotčince slavnostně oznámí, že ani tentokrát se škola nekoná.

V duchu ovšem přemítám, proč se Nepálci s tak lehkým srdcem stávají rukojmími stávkujících pro jejich často velmi osobní důvody. Copak nikomu nevadí milionové ztráty, které způsobují další propad ekonomiky už takhle se topící v červených číslech? Nikdo se neohradí proti nepohodlí spojenému se složitým vymýšlením trasy a způsobu, jak se co nejrychleji dopravit do práce? Či proti komplikacím se zásobováním odlehlých oblasti léky, potravinami či benzinem?

Nemluvě o vršících se hromadách odpadků nutících kolemjdoucí zadržet dech a doufat, že je nevábnou směsi přitahující pouze krávy, psy a občas i ty nejchudší z Nepálců neohodí projíždějící motocykl?

Trocha investigace mezi místními mi brzy objasní víc než dennodenní suché články v novinách. Zjištění je barevné jako sám život. Záleží ovšem, koho se zeptáte. Děti ulice berou pálení pneumatik a házení kamení na policisty jako hru, která jim od organizátorů stávek hodí nějaký ten bakšiš navíc. Blokády nijak nevadí ani chudým lidem a nezaměstnaným, jichž je mezi Nepálci většina. Naopak, právě oni jsou často přesvědčeni o tom, ze stávka je jediný způsob, jak se domoci svých práv.   

O práva se po nedávném vyhlášení republiky hlásí ostatně kdekdo - ženy, gayové či nejrůznější etnické skupiny usilující o autonomní postavení svého území v rámci nově ustaveného státu. "Dříve stály za protesty opoziční politické strany, které nesouhlasily s politikou krále. Dnes se demonstruje za lidská a politická práva, za Nový Nepál," vášnivě vysvětluje třiadvacetiletý Dangol Kishan, který si vydělává občasným provázením turistů po čtvrti Patan, popřípadě účastí v pouličních střetech s policisty.

Velkou roli hraje v horské zemi i strach. Poslední desetiletí byly útoky ze strany maoistů, stejně jako únosy a vraždy v podstatě na denním pořádku. A pořekadlo, že zvyk je železná košile, platí v případě násilností oboustranně. Otevřít zrána obchod nebo vyjet s taxíkem se jednoduše nevyplatí. "Okamžitě dostanete nálepku stávkokazů, kterým je třeba dát výstrahu. Třeba rozbitím výlohy nebo odpálením bomby. Kdo má chuť tohle riskovat?," uvažuje ve svém maličkém obchodě s buddhistickými soškami a barevnými plátny mandal H. B. Lama.

Útoky se nevyhýbají ani novinářům, respektive vydavatelům novin, jež si dovolí zpochybnit význam stávky už jen prostým faktem, že o ní "opomenou" referovat. Protesty proti novinám se v takovém případě odehrávají na odlehlých cestách a jejich výsledkem jsou zapálená auta rozvážející tiskoviny "viníka". "Kantipuru se tohle přihodilo mnohokrát. O stávkách prostě informovat musíme," přiznává Deepak Bhattarai, píšící o politických událostech pro nepálsky psaný deník s největším nákladem v zemi.

Na Západě se stávka považuje za legitimní a většinou nenásilný prostředek k vyjádřeni nesouhlasu s politikou vlády či způsob, jak upozornit na problémy marginalizované skupiny. Pochopit, proč Nepálci i přes negativní důsledky, které život s bandou přináší, vyrážejí znovu a znovu do ulic, tak není nic těžkého. Nahluchlí správci země totiž na tenhle příkaz zdola obvykle slyší - třeba složení vlád se jen díky bandě změnilo za posledních deset let hned čtyřikrát.

A dokud se bude chudý a válkou zmučený Nepál zmítat v současných problémech, sousloví Ke garne z jeho slovníku zřejmě hned tak nezmizí.