"Děkujeme, děkujeme," několikrát opakujeme. "Už jsme si mysleli, že tu snad zmrzneme". Je pět hodin ráno a my dva konečně stopem opouštíme Prahu. "A kam míříte?" začíná konverzaci sympatický Pražák. "Hanka jede do Nigérie a já ještě nevím," odpovídá Honza.
Reakce řidiče je těžko předvídatelná. "Před deseti lety se naše firma zajímala o zakázku v Lagosu, nakonec to sice nedopadlo, ale byli jsme se tam podívat." Od tohoto okamžiku kouzlo nečekaného protíná celý náš africký příběh.
V plánu mám prostopovat Evropu a pak místní dopravou projet Maroko, Mauretánii, Senegal, Mali, Burkinu Faso, Ghanu, Togo a Benin. Cílovou stanicí je Lagos, druhé největší město Afriky. Tam strávím tři měsíce na stáži v neziskové organizaci zaměřené na využívání fotbalu jako nástroje rozvoje komunity.
"Dobrý den,...hmm... nejedete náhodou do Španělska?'" oslovujeme dva řidiče kamionu na prvním francouzském odpočívadle. "Bohužel ne, ale můžeme vás vzít před Marseille." Každý nastupujeme do jednoho vozidla. Vzhledem k počasí nakonec přijmeme nabídku a první noc přespáváme v útulné kabině kamionu.
"Lidé si pořád stěžují, že silnice zaplavují kamiony, a přitom si neuvědomují, že bez nás by se k nim nic nedostalo." Mají pravdu, téměř 75 procent zboží je po Evropě přepravováno právě kamiony, vypráví řidič.
"Po pár měsících většinou měníme trasy, abychom z toho sezení a stejné cesty nezešíleli. Pravda, plat se dá považovat za slušný (asi 30-40 tisíc), ale jsme pořád na cestě. Manželku a děti skoro nevidíme." "Řídí i ženy?" vyzvídám. "Jo, několik jich jezdí s manželi."
Vzhledem k tomu, ze řidiči chtějí ušetřit peníze firmě v době krize, dostává se nám příležitost prohlédnout si francouzský venkov. Tentýž den, po 36 hodinách od začátku cesty, se ocitáme v Barceloně, která právě slaví svátek svatého Jana. Také zapalujeme prskavku a uděláme pár svérázných tanečních pohybů.
Pověsti nelhali, Španělé skutečně neberou. Zastavují nám jen cizinci. Posledních 300 km z Granady do Algeciras proto překonáváme autobusem. V přístavním městečku, odkud vyplouvá trajekt do Maroka, se ocitáme ve velmi pozdních hodinách a přespáváme před branami. Jeden spí a druhý hlídá.
Plavba za 35 euro trvá necelé tři hodiny. Jako ve filmu vbíháme do náručí dvěma slovanským kamioňákům. Slovo dalo slovo a míříme s nimi do Casablanky. Tentokrát vyjela čtyři vozidla a v jednom z nich je naše budoucí spolucestovatelka Jitka z Mostu.
Vůni orientu pociťujeme již na trajektu, který je naložený osobními auty s francouzskými značkami Marokánců, vracejících se na prázdniny domů, a ženami zahalenými od hlavy k patě. Tanger, přístavní město na druhé straně úžiny, nás zcela dostává, stejně tak i příběh Jihokorejce, který cestuje po světě a hlásá slovo Boží. Že jsme národ pohanský, zamlčujeme.
Casablanca krásou rozhodne nevyniká a po pár hodinách míříme dál. "Tak pojeďte taky. Dvě auta by nás zavezly až do jižního marockého města Agadíru". Nabídku přijímáme a s Jitkou a jejím snoubencem z Kamerunu trávíme následující dva týdny na cestě do Ghany.
"Odkud jsi? Jak se jmenuješ?'" promlouvají ke mě francouzsky hoši v Agadíru. Touha mít evropské kamarády bije do očí. Stejně tak vřelost lidí. Několikrát jsme zváni na čaj.
Skrz Jitku, která deset let v Maroku žila, poznáváme místní kuchyni, a co vypadalo na první pohled jako chaos, začíná dávat smysl. Všechno funguje a nic není problém, jen to funguje jinak, než jsme zvyklí. Šnečí polévku ale odmítám. Po dvou nocích v Agadíru se přesouváme do Západní Sahary.
(pokračování příště)
