„Pátá kolona“ ve Svaté zemi
30.05.2008 11:46 Zápisník z Keni
V Tel Avivu vzniká muzeum německých templerů, kteří před více než sto lety založili v oblasti několik osad. Jedna z nich, Šarona, byla kdysi samostatná, ale nyní je nedílnou součástí rozrůstajícího se Tel Avivu. Její staré domy občas překážejí další modernizaci velkoměsta, ale vztah k nim je velkorysý - domy se přemístňují a bude v nich zařízeno muzeum.
A to přes to, že část obyvatelů se kdysi hlásila k nacistům.
Templeři (Templergesellschaft; nezaměňovat s templáři, největším křesťanským rytířským řádem středověku) jsou členové německého křesťanského protestantského sdružení, jež vzniklo v polovině 19. století. Jeho základní myšlenka, kterou zformuloval jeho zakladatel Karl Hoffmann, byla, že vykoupení a druhý příchod Ježíše lze nejlépe urychlit usazením se ve Svaté zemi. V duchu tohoto učení založili templeři (někdy se překládá i jako „templáři") koncem 19. a začátkem 20. století několik osad v Palestině, která tehdy byla pod vládou Osmanské říše: v blízkosti Jaffy Šaronu, o něco severněji Wilhelminu, Waldheim a na severu Galilejský Betlém.
Nikdy jich nebylo víc než 2000, ale jejich kulturní, společenský a hospodářský vliv byl velký, neúměrný jejich počtu. Kolonizační činnost templerů předstihla zakládání sionistických zemědělských osad a první sionisté vůbec netajili svůj obdiv vůči kvetoucím templerovským osadám. Jeden z nich, Moše Salomon, napsal v roce 1875 nadšeně o Wilhelmině: „Naše srdce plesá, když vidíme, jak se naše vlast může proměnit v boží zahradu". Zpočátku templeři udržovali dobré, přátelské vztahy se svými židovskými i arabskými sousedy. Situace se začala měnit pouze po roce 1933, kdy se v Německu dostali k moci nacisté.
Karl Ruff, templer, narozený v Palestině, se dočasně přestěhoval do Německa, tam nasákl nacistickými ideami a po návratu do Palestiny založil v templerském společenství nacistickou stranu. Ne každý templer se stal nacistou: když mezi nimi nacizmus nejvíce rozkvétal, měla strana 330 členů, kteří tvořili asi 17 procent templerské komunity. V roce 1935 se někteří z nich přihlásili do německé armády. Přibližně v tom čase tady byl na návštěvě Adolf Eichmann, jenž prý chtěl „zblízka pozorovat život sionistů".
Nacisti sice byli v menšině, ale úspěšně terorizovali většinu. Liese Hönigová, nyní 83-letá, nedávno vyprávěla, že ji jako dítě příbuzní potrestali, protože ráno pozdravila „Guten Tag" namísto „Heil Hitler". Místní templerský majitel továrny na výrobu mýdla zaměstnával ve svém podniku pouze členy nacistické strany. A protože světová hospodářská krize 30-tých let zasáhla také Palestinu, málokdo odmítl pracovní místo pouze kvůli odporu vůči vstupu do nacistické strany.
V té době vypuklo „Velké arabské povstání" vedené jeruzalémským muftím (pozdějším spojencem a chráněncem Hitlera) a říkalo se, že na auta templerů, označené hákovým křížem, Arabi neútočí. Dokonce i po skončení světové války, v roce 1945, starosta Galilejského Betlému Emanuel Katz kolem sebe shromáždil templery, kteří tu zůstali a promluvil k nim tak: „Ať budoucnost přinese cokoli, Adolf Hitler vždy zůstane v našich srdcích náš milovaný vůdce".
Za své sympatie k nacizmu zaplatili templeři vysokou cenu - i ti, kteří Hitlera nepodporovali. Když vypukla světová válka, Britové se začali obávat, že z templerů se stane „pátá kolona". Část z nich nuceně vystěhovali do Německa a ostatních internovali. Z templerských osad se tak staly prakticky strážené uzavřené tábory. Později většinu templerů převezli do Austrálie. Tam pak z větší části získali australské občanství a spolu se svými dětmi a vnuky tam žijí dodnes.
Nacističtí vůdcové - jmenovitě Heinrich Himmler - nezapomněli na své soukmenovce, kteří zůstali v nepřátelských zemích. V létě 1944, když začaly deportace maďarských Židů, Himmler se pokusil o výměnný obchod, v historii známý jako „krev za zboží" - milión Židů za 10000 nákladních vozů a různých strategických surovin. Málokdo ví, že existoval také dřívější, mnohem skromnější, ale - na rozdíl od návrhu z roku 1944 - v praxi realizovaný výměnný obchod, který rovněž inicioval Himmler.
V listopadu 1942 v Turecku vyměnili 69 Židů, přivezených z Bergen Belsenu, za 150 palestinských Němců; pak v červenci 1944 bylo 213 Židů, rovněž držených v Bergen Belsenu coby „záloha" pro výměnu, vyměněných za 115 Němců, částečně z Palestiny, částečně z Jižní Afriky.
Po válce nezůstali v Palestině žádní templeři. V nově vzniklém státě Izrael proměnili bývalou osadu Šaronu na vládní čtvrt a několik vládních úřadů tu zůstalo i když se vláda přestěhovala do Jeruzaléma. V roce 1952 se izraelská a západoněmecká vláda dohodly, že za majetek templerů Izrael zaplatí Německu odškodné ve výšce 54 milionů dolarů.
Tím se téměř skončila historie templerskej Šarony. Její příběh však má epilog - vlastně nejméně dva.
V roce 2002 se jistý izraelský stavební inženýr v Stuttgartu setkal s mladým Němcem, jenž mu vyprávěl, že jeho dědeček, Joseph Martin Wenagel, tehdy 95-letý, žil před válkou v Šaroně a hodně mu vypravoval o svých zážitcích. Zvědavý izraelský turista navštívil starého Wenagela a dlouho s ním hovořil. Wenagel sice nikdy nebyl nacista, ale po válce se přece nevrátil do Svaté země, protože v sobě nechtěl probudit špatné vzpomínky.
Stařec se postupně spřátelil se svým novým izraelským známým a minulého roku se mu svěřil, že ve svém domě v Šaroně ukryl rodinné cennosti. Nevěřil sice, že po tolika letech se poklad najde - ale za pokus to snad stojí.
A opravdu! Wenagel, nyní už 99-letý, ale stále ještě duševně úplně svěží, zpaměti narýsoval místo skrýše - „50 centimetrů od vchodu, ve výšce 80 centimetrů" - a ani ne po půldruhahodinovém hledání bylo nalezeno zazděných 23 francouzských a tureckých zlatých mincí. Po šedesáti letech se dostaly zpět ke svému majiteli.
A nakonec druhý, už naznačený epilog. Na jedné straně Šarony se teď zvedá obrovská budova ministerstva obrany; na druhé straně postavili mnohopatrovou administrativní budovu. Ale cesta, vedoucí přes osadu, se ukázala být příliš úzká. Aby ji rozšířili, bylo třeba odstranit templerské domy po její délce. Městská rada však rozhodla, že domy nezbourají, nýbrž složitou a drahou technologickou metodou je přemístí o 30 až 50 metrů, pak je obnoví v původní podobě a zřídí v nich templerské muzeum - a to tak, že obnoví také původní nástěnné ozdoby a vnitřní zařízení a také nábytek bude napodobenina původního.
O pomoc požádali potomky templerů v Německu a v Austrálii. Ti poslali do Izraele fotografie, denníky a jiné spisy. Někteří přišli osobně a se slzami v očích vypravovali: „Tady byla ložnice dědečka... tady byla naše kuchyň... pamatuji se, tady jsme si hráli jako děti".
Historie templerů ve Svaté zemi dospěla ke konci. Ale samotná historie je nezměnitelná a nyní cítí i potomci těch, kteří kdysi stáli proti sobě, že je ji třeba zachránit pro přítomnost i budoucnost.Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.