Zmateční Hanoj. Měňavá Hanoj
16.02.2009 20:40 Zápisník z Vietnamu
Procházím ulicí Ta Quang Buu v hanojské čtvrti Bach Khoa a všechno mi tu připadá důvěrně známé. Pán pololežící polosedící, rozvalený v umělohmotné židličce prodává na ulici kytary. Jako vždy na svém obvyklém místě jen poodsune noviny z obličeje a jako vždy na mě kyne hlavou. "Promiňte, ale na kytaru nehraju" odpovídám...a ostatně jako obvykle mě jen napadá kolik jich asi za den nebo za týden prodá.
Do Hanoje přišla zima. Pouliční prodavači se balí do vrstev oblečení - tedy kromě nohou, na kterých mají často jen klasické pantofle béžové barvy s drobným dírkováním na pásku obepínající nárt. Choulí se u miniohýnků mezi jednotlivými stánky a prolévají se horkým čajem. Z velkých hrnců se řine pára a plná miska lahodného silného vývaru s širokými bílými nudlemi, hovězím masem a čerstvým koriandrem zůstává snad jediným způsobem, jak se v tomhle nevlídném a sychravém počasí zahřát.
Kdo by věřil, že jsem ve stejném městě. Jak moc se pro mě tahle magická indočínská královna během posledních pěti měsíců změnila.
Zprofanovanému fenoménu „kulturní šok" jsem nevěnovala příliš mnoho pozornosti. Ostatně co by mě tak mohlo ve Vietnamu překvapit. Moje teoretická znalost místa, kam jsem se na příštích chystala, byla, řekla bych téměř dokonalá. Ano.. pochopitelně... když jedete na Papuu Novou Guineu, kde by ještě snad mohlo být pár míst, kde domorodci lítají po džungli oděni jen v pouzdrech na penis, o kulturním šoku se asi hovořit dá.Ale Vietnam?!
Minibus z nového moderního letiště Noi Bai vzdáleného asi 30 km od Hanoje mě přibližně po hodinu a půl dlouhé cesty vyplivl v 25 Ta Quang Buu - Nha Khach A2. Čtyřpatrová žlutozelená budova z 50. let nás čekala ve vší své kráse. Je snad sto stupňů a čůrky potu mi stékají po celém těle, aniž bych udělala jediný krok. Moje vietnamština utrpí první velkou zkoušku ohněm při vyřizování formalit a vyplňování roztodivných téměř průsvitných bílých papírků s vrátným koleje.
Nemám pocit, že by mi relativně pilné tříleté studium v komunikaci s drobným černovlasým mužem s nezvykle ostře řezanými rysy v obličeji nějak výrazněji pomohlo. Nerozumím ani slovo a ve stresu se s obtížemi snažím vykoktat pár vět. No, každý den není posvícení, snažím se optimisticky uchlácholit sama sebe.
Všude jsou lidi. Všude! To snad ani není možné, napadá mě. Množství chaoticky řítících se motorek je ohromující a pomalu získávám pocit, že příštích pět měsíců neuslyším přes jejich neustálé troubení nic. Pomalu se pokouším procházet ulicí, i když slovo procházet je trochu nadsazené. Chodník - je-li tedy vůbec nějaký přítomen -, je celý doslova zabarikádovaný parkujícími motorkami a hlavně stánky prodávající cokoli v jakémkoli množství. Jdu po silnici a pokouším se vyhýbat potůčkům čehosi protékající podél silnice.
Co deset kroků mě do nosu udeří pokaždé nový nezvyklý pach a co pět na mě někdo mává rukou, haleká, pokřikuje, anebo mi cpe pláštěnku. Ten nesnesitelný hic je snad ještě horší než před hodinou a jen nevěřícně koukám na ženu startující motorku. Oblečená do černých úzkých džínů, stojí na vysokých jehlových podpatcích a schovává se za barevnou rouškou prodlouženou o díl zakrývající krk. Ruce má zabalené do rukavic dosahující téměř až k ramenům.
Je to tu jako v mraveništi a já se tu cítím jako velká bílá masitá larva, na kterou se sbíhá tisíce a tisíce drobounkých černých mravenečků.
Vyčerpaná se podél zelenožluté zdi, která obíhá můj jediný orientační bod v okolí, stadion, vracím na kolej. Do toho stihnu svůj první asijský déšť. „Proč si já husa tu pláštěnku přeci jen nekoupila...?" říkám si sama pro sebe a připadám si, jakoby na mě někdo vylil kýbl vody. Teplé.
Tak tenhle déšť opravdu neosvěžil.
Asi to tu nevydržím. Zítra se vracím. Nic si nevybaluji. Sedím na provlhlé posteli pod plesnivou zdí a nemůžu se ubránit pocitům prázdnoty, samoty a sebezklamání.
„Hovězí?" na mě už z dálky křičí asi osmnáctiletá milá dívka. Procházím kolem velkých začernalých hrnců a pánví a nemůžu se nabažit té nasládlé vůně mísící se s česnekovým aroma pikantní omáčky. O tři schody dál sedí mladý pár a pozoruje vietnamskou mutaci telenovely Ošklivka Katka. Paní mi donese polévku, poprosím ji o čerstvé limetky a přisedne si. „Dlouho jsme vás tu neviděli?" poznamená. „Jen jsem trochu cestovala." Odpovídám. Vyprávím, jaká místa jsem navštívila a zároveň pociťuji lítost a možná i trochu stud, že většinu z nich zná jen z televize a doslechu.
„Víte, Hanoj je stejně nejlepší. Možná je o něco špinavější než Saigon, má ale něco, co žádné jiné místo nemá. Je kouzelná."
Dojídám a loučím se. „Konečně doma." říkám si... Procházím klidnou ulicí, skrze šedivé nevlídné mraky prosvítá slunce, otepluje se a na nízkých stromech visí klícky s ptáčky. I když je zima všechno se zdá být tak nějak barevnější.
„Jednu kávu s mlékem a ledem prosím." Sedím venku, slunce svítí, malí kluci na hřišti mezi domy si sundávají čepice a hrají fotbal. Dva muži u vedlejšího stolku hrají na kytary a něžně zpívají sladce znějící písně. A já si konečně můžu zase vychutnat tu nezapomenutelnou atmosféru hanojských ulic, která se pro některé z nás stala osudovou.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.