Teroristů ráj: džihád Made in Iraq. XXXVII. díl

Zahraničí
26. 9. 2010 16:00
Vojáci USA nad středním Irákem.
Vojáci USA nad středním Irákem.

Únosy, vraždy, chaos a prošustrované miliardy charakterizovaly roky americké okupace Iráku. Ani s letošním odchodem většiny vojáků se na tom nic nezměnilo.

Nejde o to, kdo měl a neměl o válce v Iráku pravdu, ale proč lhal. Mezinárodní institut pro strategická studia v Londýně (IISS) posoudil americkou situaci kulantně: "Invazí a okupací Iráku demonstrovaly Spojené státy své přání změnit politický status quo v arabském světě a posunout americké strategické a politické zájmy."

Nepochybně to vyšlo, třebaže jinak, než jak si neokonzervativci přáli. Bushovi lidé byli přesvědčeni o tom, že exportu demokracie do Iráku se daří. V červnu 2004 ukončily Američané přímou okupační správu země. Protektor Paul Bremer předal jmenovací dekrety ("Irák je opět suverénní stát") přechodné vládě premiéra Ajáda Allávího (šíita) a prezidentovi Ghazímu Adžilovi Javarovi (sunnita).

Po Bremerovi zůstal chaos, ekonomika pod předválečným stavem roku 1991 a americká armáda se 140 tisíci muži (srov. též 34. a 35. pokračování seriálu). Ropovody dopravující iráckou životodárnou tekutinu se staly terčem pumových útoků a byly často mimo provoz.

Byznys s únosy

Irácké státní dluhy byly dlužníky vyčísleny na více než sto dvacet miliard dolarů. V listopadu 2004 se skupina devatenácti států sdružujících se v takzvaném pařížském klubu usnesla, že ze svých notesů škrtnou část starých iráckých dluhů a úroků z nich.

Protektor Bremer a irácký prezident Ghazí Adžil Javar.Byla to však pouze třetina celého dluhu, čtyřicet miliard dolarů. Většinu peněz Saddám Husajn dlužil Saúdské Arábii a Kuvajtu jako reparace za válečné škody z let 1990-1991, s nimiž noví vládci Iráku neměli nic společného, a co se týkalo šíitů, sami byli tehdy mezi poškozenými.

Sílící protiamerický odpor na jaře 2004 nalezl velmi účinnou mediální zbraň. Kdekdo unášel rukojmí z řad zahraničních civilistů, Evropanů, Arabů, Nepálců, Japonců, Korejců. Životy chtěli bandité "vyměňovat" za odchod vojáků z Iráku, ale ovšem také vydělat. Unášely všechny skupiny, baasisté, členové staré republikánské gardy, nejkrutější však byli bojovníci džihádu.

Některé oběti byly unášeny na "kšeft", aby mohly být prodány buď jejich domácím zemím, nebo krvelačnějším skupinám, z nichž se nejvíce proslavila Zarkávího skupina, která se v říjnu 2004 prohlásila za součást bin Ládinovy Kajdy (arab. al-Káida).

Uprchlíci a emigranti

Podnikání v unášecím průmyslu se zintenzivnilo za náboženské války v letech 2006-2008 a vedlo k ještě mohutnějšímu vystěhovalectví. Unášenými se totiž stávali lidé podnikaví, majetní, u nichž byla pravděpodobnost, že rodina výkupné zaplatí. Řadu takových rodin postihl teror s rukojemstvím i několikrát - vydělat si chtěly všechny ozbrojené skupiny...

Volby v Iráku roku 2005.Irácké poměry, které snad vzaly inspiraci v masovém unášení a vydělávání na rukojmích v Kolumbii, která na začátku nového století držela světových rekord co do únosů, oslovily bandity kajdistické sítě i jinde.

Rukojmí unášela od roku 2008 "al-Kajda v Maghribu" (mezinárodně zkracováno jako AQMI), saharská pobočka binládinovců s aktivitami v Mauritánii, Mali, Alžírsku, Nigeru a Libyi. Pro řadu klanů bylo řadu let výnosným podnikáním v únosech turistů v Jemenu.

Z populace 26 milionů Iráčanů opustilo od roku 2003 do konce roku 2006 nejméně 1,8 milionu lidí a dalších 1,6 milionu bylo (a stále ještě je) podle vysokého komisariátu OSN pro uprchlíky ve vnitřním exilu mimo svůj domov u příbuzných apod.

Nejméně desetina Iráčanů žije dnes mimo svůj tehdejší domov. V Jordánsku bylo v prosinci 2006 sedm set tisíc Iráčanů (úřady sunnitského království upřednostňovaly sunnity před šíity), osm set tisíc v Sýrii (šíitům nejsou dělány obstrukce, neboť vládnoucí klan Asadů patří k alavitům, jednomu ze šíitských směrů).

Rekonstrukce Iráku v režii armády USA.Mnoho Iráčanů uteklo do Egypta (sto tisíc), Libanonu (dvacet až čtyřicet tisíc) a Íránu (54 tisíce). Měsíčně (sic!) prchalo v průběhu let 2004-2005 padesát tisíc běženců, jak odhadl UNHCR, v listopadu 2006 to bylo sto tisíc: od výbuchu v Sámaře v únoru 2006 opustilo irácké bydliště 365 tisíc lidí.

Ve středu země se tehdy rozpoutala válka šíitů a sunnitů o kontrolu nad několika provinciemi a metropolí Bagdádem. Na severu se Kurdové snažili zbavit arabského elementu v Mosulu a Kirkúku. Dopadlo to mnohdy naopak. Sedmdesát tisíc Kurdů uteklo z Mosulu, dnes převážně arabsko-sunnitského.

Oběti jednoho nápadu

Ze země byly vyhnány zbytky křesťanů tolerovaných baasisty; ostatně jeden z nejbližších spolupracovníků Saddámu Husajna byl jeho ministr zahraničí a křesťan Tárik Azíz. Vyznavače několika skupin východního pravoslaví a katolicismu vyháněli a vraždili sunnité, šíité i Kurdové.

Strach z únosů a náboženských čistek vyhnal ze země všechny solventní a podnikavé Iráčany. První vlna útěků za hranice byla v roce 2005 za voleb a následující vlny únosů, druhá po únoru 2006 po zničení sámarské mešity.

Protektor Bremer se dívá na záběry lapeného Saddáma Husajna.Podle odhadů britské lékařského časopisu The Lancet postavených na dotazování mezi obyvatelstvem zemřelo v Iráku od března 2003 do konce roku 2006 na následky bojové činnosti 655 tisíc Iráčanů. Údaje odmítá americká i bagdádská vláda.

Ministr zdravotnictví Alí aš-Šimarí v listopadu 2006 odhadl počty mrtvých od začátku okupace na 150 tisíc a půl milionu zraněných (OSN odhaduje na tři tisíce raněných měsíčně).

Aš-Šimarí řekl, že ročně zemře při útocích na 35 tisíc Iráčanů, ale nevysvětlil, jak se dostal k číslu 150 tisíc. V dubnu 2007 se ministr Muktady as-Sadra z vlády i Bagdádu vypařil, neboť nedokázal vyvrátit obvinění, že se jako šíitský aktivista podílel na vyvražďování sunnitů.

Únosy v Iráku

Do začátku roku 2006 bylo v Iráku uneseno na dvacet tisíc lidí, převážně Iráčanů. Podle nevládních organizací vedených šíitskou skupinou "Irák bez násilí" Šajcha Džalála Hasnávího z Karbaly bylo uneseno na dvanáct tisíc mužů, pět tisíc žen a zbytek byly děti.

     V průměru se do začátku května 2006 odehrálo více než 160 únosů denně. Zdá se, že to bylo jediné podnikatelské odvětví, které v zemi fungovalo. Jeho úspěšnost vyhnala i ty z cizinců, kteří dostávali v Iráku atraktivní zakázky. Únosci spolupracovali s pouličními gangy, které vytipovaly cizince, vyhledávaly jejich slabá místa a bydliště.

     Obvykle už po několika hodinách od únosu prodávají oběti podle národnosti podzemním bojovníkům, náboženským nebo husajnovským. Průměrnou částkou bývalo pět tisíc dolarů. Džihádisté nebo baasisté se rozhodnou, zda vydělají na vládě země původu oběti, nebo zda ji použijí k monstróznímu politickému divadlu.

     Během náboženské války vrcholila vlna únosů. Továrničky a podniky zavřely, roku 2007 už nebylo pomalu koho unášet, takže docházelo na zaměstnance a kohokoliv v přepadené firmě nebo domu. Denně podle amerického velvyslanectví je uneseno pět až třicet lidí, převážně Iráčanů. Pouze pro výkupné.   

     Dokonce džihádisté se většinou spoléhali na subdodavatele, tvrdily irácké zdroje listu Frankfurter Rundschau. Často oběti zrazovali jejich bodyguardi, průvodci nebo tlumočníci, falešní policisté. Západní vlády nerady připouštěly, že své unesené spoluobčany vykupovaly neboli že přistupují na podmínky únosců, o nichž prohlašují, že se jimi nedají vydírat.

Autor: - lgtt -Foto: Pentagon

Naše nejnovější vydání

TÝDENInstinktSedmičkaINTERVIEWTV BARRANDOVPŘEDPLATNÉ