Osmané se tvrdě pustili do Saúdů a udolali jejich beduínskou říši. První saúdský stát zanikl, ale vahhábismus se v pouštích Arábie udržel.
Turci vyznávající sunnitský islám však dál vedli imáma rodu Saúdů a zakladatele saúdského státu Muhammada jako kacíře. Dobově ho s jeho synem Abdal Azízem označovali za šéfa „banditů", což ovšem v očích osmanské byrokracie byl v podstatě každý beduín. Honěná za vahhábity neskončila.
Abdal Azíz as-Saúd udeřil jinde, na druhé straně arabského světa: 20. dubna 1801 vyplenili vahhábité dokonale šíitskou Karbalu na jihu pozdějšího Iráku, jedno z jejich svatých měst.
Šía a sunna
Zde leží další ze zdrojů nenávisti obou velkých směrů islámu, která se po roce 2003 znovu projevila naplno v Iráku. Jihoiráčtí šíité byli pod ochranou tureckých úřadů bezpečnější před nájezdy beduínů z pouště. Postupem doby ale přestávali vzhlížet k Turkům a tíhli k Peršanům, svým souvěrcům a konkurentům tureckého sultána.
První tři díly seriálu o arabském světě ZDE
Sami Iráčané ovšem byli ve věcech víry spíše umírnění. Sektářské masakry s sebou do Iráku přinášeli cizinci. První velký exces ve vztazích mezi oběma hlavními muslimskými sektami přinesla invaze perských Safavidů (Safavíján; vládli 1501-1722) do Bagdádu roku 1508 pod zakladatelem dynastie Ismáílem I. Krvavým způsobem etablovali v Persii šíu za státní kult.
Během vpádu masakrovali tehdy sunnity s křesťany. Roku 1623 to při novém vpádu zopakovali pod vládcem Abbásem I. Velkým.
Převážně sunnitští baasisté, arabští národní socialisté, se sice hrůzně pomstili šíitům za to, že podporovali Spojené státy roku 1991 v kuvajtské válce („druhá válka v Zálivu"), rovněž však tvrdě zasahovali proti sunnitským kmenům ve středním a západním Iráku.
Ani povstání z let 1920 a 1958 v sobě nic sektářského neměla - o nezávislý státeček v Basře po vzoru Kuvajtu se ve dvacátých letech pokoušeli obchodníci sunnitského, křesťanského, židovského vyznání a s nimi i několik šíitů, ale nenalezli podporu ani u Britů, ani na šíitském venkově.
Saúdové v útoku
V dubnu 1803 obsadil Abdal Azíz as-Saúd Mekku. 6. listopadu 1803 byl druhý ze saúdských imámů zavražděn dýkou během modlitby v ad-Dar‘iji (Derijji) jistým šíitou mstícím se za útok na Karbalu a za zničení náhrobku šíitského megamučedníka, imáma Husajna.
Na revanš chtěli Saúdové vyplenit Nadžaf, druhé ze svatých šíitských měst na jihu pozdějšího Iráku, ale přepad se plně nezdařil.
Novým vládcem kmene a rozsáhlé beduínské říše se stal imám Saúd ibn Abdal Azíz a ovládal země od Ománu a Jemen po syrské Aleppo (Halab). Na Vánoce roku 1804 vzali Saúdové Medínu a všude v duchu vahhábismu systematicky ničili náhrobky a svatá místa. Za jeho vlády dosáhl první saúdský stát největšího rozmachu.
Když se roku 1806, v roce, kdy Napoleon donutil Františka II. rozpustit Svatou říši římskou, Mekkánci vzbouřili proti vahhábitům, saúdovci město vyplenili a znectili obě svatá města: roztloukli kámen v Kaabě a zneuctili hrob proroka Muhammada v Medíně, neboť uctívání hrobů a posvátných objektů puristický vahhábismus zakazoval.
Nebezpečí pro Turky už bylo značné. Měli obavu, že jim Saúdové v Arábii přerostou přes hlavu.
Osmanský protiúder
Na podzim proti nim vytáhl egyptský váli-správce Mehmet Alí (Muhammad Alí). Jeho syn Túsún vyhnal koncem roku 1812 Saúda z Medíny a začátkem roku 1813 i z Mekky. Ve stejné době končila v Evropě sláva Napoleonova, proti němuž roku 1799 válčil v Egyptě Mehmet Alí jako poručík jezdectva.
Vahhábitský imám Saúd zemřel na prvního máje 1814 a jeho syn Abdalláh Turkům také neodolal. Od roku 1816 jim velel Ibráhím, další syn Mehmeta Alího, albánského „zakladatele moderního Egypta". 9. září 1818 po několikaměsíčním obléhání dobyl a zbořil Dar‘iju a Abdalláha poslal do Istanbulu, kde byl 17. prosince téhož roku sťat.
Jeho hlavu kázal sultán a kalifa sunnitského islámu Mahmud II. hodit do bosporských vod.
Bylo to jedno z posledních velkých tureckých vítězství. Velká část saúdského klanu byla deportována do Káhiry, beduínská říše zanikla.
Byl to konec prvního saúdského státu, jak celé období nazývají arabisté (1740-1818).
Foto: repro z knihy František Klement, Z ovzduší haremů a pouští, Praha 1909
