Uranová povídačka bez vtipu. XXVIII. díl
25.07.2010 08:00 Seriál o arabském světě
Italský obchodník s informacemi Martino tak dlouho klepal na dveře zpravodajských centrál, až rozhýbaly Washington. Sám si k penězům nepomohl, ale staly se záminkou k tažení na Irák.
Diplomat Joseph Wilson odevzdal inspekční zprávu o uranovém obchodu Saddáma Husajna 9. března 2002. Podle všeho měla být věc smetena ze stolu jako nepodložená, ale nebyla. "Nigerská" informace po Wilsonově misi znovu zaklepala na americké dveře. CIA se opět obrátila v Paříži na dnes už penzionovaného francouzského kolegu Alaina Choueta, který v letech 1996-1999 řídil protiteroristické oddělení zahraniční kontrarozvědky DGSE (jinak ovšem studovaný arabista).
Tentokrát se dověděli, že začátkem roku 2002 jistý Rocco Martino v Bruselu Francouzům nabízel dokumenty o prodeji pěti set tun uranového koncentrátu z Nigeru do Iráku za sto tisíc dolarů.
Martino, bývalý pracovník italské vojenské rozvědky SISMI, se novinářům prezentoval jako konzultant pro bezpečnostní otázky a míval informace z jugoslávské oblasti, které mu přenechávali jeho bývalí kolegové-špioni.
Nicméně technici zjistili, že papíry jsou falešné a orazítkované štemplem ukradeným z ambasády africké republiky v Římě v lednu 2001. Francouzi proto Martinovi složku vrátili a ani mu nezaplatili.
Rocco si zobnul
CIA případ znovu uzavřela, nicméně skandál Nigergate se klubal dále. Viceprezident Dick Cheney nebyl s vysvětlením spokojen. Ani rozvědka Pentagonu DIA (Defense Intelligence Agency) spadající pod ministra obrany Donalda Rumsfelda. 26. srpna 2002 Cheney prohlásil, že "teď víme, že se Saddám (už tehdy takto familiárně, což se rozšířilo i v médiích) znovu pokouší získat jaderné zbraně".
V září pak DIA uvedla, že Irák se usilovně snažil získat uranovou rudu a koncentrát.
Tato informace také přeskočila přes oceán na Temži, kde britští bondové vydali své vládě jednoznačné osvědčení, že "Irák hledal dodávky velkého množství uranu z Afriky". Pro americké přátele sehraje britský příspěvek k nejnovějším dějinám Iráku velkou roli.
Aféra Nigergate se narodila a jediný, kdo přišel zkrátka, byl obchodník s informacemi Rocco Martino (71).
Rocco Martino však vydělat chtěl. V říjnu 2002 nabídl ty samé papíry jako francouzské rozvědce novinářce italského týdeníku Panorama Elisabettě Burbaové. Ale už jen za osmnáct tisíc dolarů.
Šéfredaktor ji s nimi poslal na americkou ambasádu v Římě k ověření; kupodivu.
Tam se dostaly do rukou šéfa rezidentury CIA Jeffreyho Castelliho (roku 2003 řídil únos Abú Umara alias Hasana Mustafy Umara Nasra, konzervativního egyptského kazatele, který byl předán k výslechům do vlasti; celý tým CIA tehdy unikl a je na ně v Itálii vydán zatykač).
Novinářka Burbaová nechala Američanům kopie všech dokladů od údajného obchodu s nigerským uranovým koncentrátem. Martino tvrdil, že je dostal od zaměstnankyně nigerského velvyslanectví, která pracovala i pro italskou tajnou službu. Později připustil, že koncem roku 2002 se dověděl, že to jsou podvrhy.
Telefon z Beninu
Ve Washingtonu papíry však konečně udělaly díru do světa. Ministerstvo zahraničí řízené Colinem Powellem předalo kopie znovu zpět do rukou CIA, ale také DIA a Státní bezpečnostní agentuře (NSA).
V říjnu 2002 se ředitel CIA George Tenet (v úřadu v letech 1997-2004), který nigerské stopě také nevěřil, snažil přemluvit lidi v Bílém domě, aby vyňali zmínku o uranovém obchodu z prezidentova výročního projevu.
Naopak lidé kolem viceprezidenta Cheneyho říkali, že "britské" informaci důvěřují; včetně ministra zahraničí Powella a tehdejší poradkyně prezidenta pro bezpečnostní otázky Condoleezzy Riceové (o jejich vystřízlivění viz seriálový díl 26).
V listopadu 2002 dorazil ještě jeden uranový posel, poslední. Americká námořní sledovací kriminální služba (NCIS) v Marseille měla telefonát, že v beninském přístavu Cotonou čeká ve skladišti dvacet barelů nigerského uranového koncentrátu na naložení do Iráku.
"Informace" znovu pokračovala do CIA, která ji zase předala k ověření do centrály francouzských kolegů. Francouzi poslali do západní Afriky tým a brzy Američany ujistili, že mají přístav pod kontrolou. To znělo slibně.
Dobře utajená al-Kajda |
Když v lednu 2010 před britskou parlamentní komisí vypovídal Tony Blair o skutečnostech, které vedly k invazi do Iráku, byla také řeč o Íránu a vztazích jeho vlády k al-Kajdě. Expremiér tehdy analyzoval, že Írán bude podporovat kajdisty, neboť měli společný zájem destabilizovat Irák a kromě toho nechtěli mít Íránci ve svém sousedství zemi, v níž panuje šíitská většina s demokratickými pravidly. Letos 8. července před komisí v Londýně vypovídal britský velvyslanec v Teheránu v letech 2003-2006 Richard Dalton. O Blairových slovech řekl, že byla přehnaná a že role Íránu v irácké krizi a spolupráce ajatolláhů s al-Kajdou byly nadneseny. Za svého působení žádnou podporu nezaregistroval kromě té, že Íránci zlomyslně pouštěli z Afghánistánu přes své území do Iráku mudžáhidy. Dalton upozornil na to, že v Iráku nebyl nikdy důkaz pro podobnou spolupráci nalezen. To, že prezident Bush zanesl Írán na svou osu zla vedle Iráku a Severní Koreje, byl podle diplomata "monstrózní omyl". Zdůrazněme, že v Íránu vládnou bigotní šíité, kdežto kajdisté jsou ultrakonzervativní sunnité a iráčtí baasisté národní socialisté s liberálními sunnito-muslimskými kořeny... |
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.